Ústavní soud II.ÚS 1153/23

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 2. 11. 2022 č. j. 77 Cm 175/2020-90 podle § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení, v němž se vedlejší účastníci a) a b) domáhali vůči stěžovatelce určení, že jsou vlastníky 10 kusů akcií na jméno emitovaných obchodní společností Františkovy Lázně SAVOY, a. s., a že vedlejší účastník a) je jediný vlastníkem této obchodní společnosti (výrok I), a dále rozhodl o vrácení poměrné části soudního poplatku, přičemž vedlejším účastníkům a) a b) uložil za tímto účelem sdělit číslo svého bankovního účtu (výroky II až IV), a také rozhodl, že žádný z účastníků tohoto řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů (výrok V). Ve vztahu k tomuto výroku městský soud konstatoval, že na stěžovatelčin majetek byl dne 11. 5. 2021 prohlášen konkurs, pročež jejímu zástupci zanikla plná moc [§ 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů], a nenáleží jí právo na náhradu nákladů řízení za podané vyjádření ze dne 27. 5. 2021, neboť tyto nebyly účelně vynaloženy, a dále konstatoval, že ke dni 10. 10. 2022 podle § 265 odst. 1 insolvenčního zákona vstoupil do řízení insolvenční správce, tj. vedlejší účastník c).

Proti výroku V tohoto usnesení podala stěžovatelka odvolání, to však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl a rozhodl, že stěžovatelka ani vedlejší účastníci a) až c) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud poukázal na to, že z insolvenčního rejstříku neplyne, že by na stěžovatelčin majetek byl prohlášen konkurs, dospěl však k závěru, že podala-li stěžovatelka, která se považovala za účastnici řízení (byť takto nebyla v rozhodnutí soudu prvního stupně označena) odvolání pouze do výroku o náhradě nákladů řízení (tj. proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto o jejím právu), nutno takové odvolání odmítnout, protože bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou.

Stěžovatelka uvedla, že od počátku daného soudního řízení měla postavení žalované, ovšem v již zmíněném usnesení městského soudu byl namísto ní uveden Ing. Lee Louda, Ph.D., jako insolvenční správce. V odůvodnění tohoto usnesení městský soud konstatoval, že podle § 265 odst. 1 insolvenčního zákona jmenovaný do řízení vstoupil ke dni 19. 10. 2022 (pozn.: správně zřejmě "10. 10. 2022"). Toto konstatování neodpovídá skutečnosti, neboť u městského soudu je s ní sice vedeno insolvenční řízení, v něm však dosud na její majetek konkurs prohlášen nebyl. Nemohlo tudíž ani dojít ke změně na straně žalované.

Na toto pochybení stěžovatelka, jak dále uvádí, upozornila v odvolání, to však vrchní soud napadeným usnesením odmítl z důvodu, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou. Vrchní soud takto rozhodl přesto, že obdržel v odvolání informaci o stavu insolvenčního řízení, což odůvodnil tím, že stěžovatelka podala odvolání pouze do závislého výroku V, vztahujícího se k nepřiznaným nákladům řízení, nikoliv do výroku I, kterým bylo rozhodnuto o samotném zastavení řízení.

Stěžovatelka je názoru, že insolvenční správce se namísto ní nemohl stát účastníkem daného řízení, a vykazovalo-li označení žalované strany zjevnou nesprávnost, jak uvedeno výše, měl vrchní soud postupovat podle § 222 odst. 3 ve spojení s § 164 o. s. ř. Jestliže se tak nestalo, porušil její právo na projednání jí podaného odvolání.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek již k dispozici neměla.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu, že ač ve výše označeném usnesení městského soudu byl namísto ní nesprávně uveden jako žalovaný insolvenční správce, nenařídil městskému soudu jeho opravu (§ 222 odst. 3 ve spojení s § 164 o. s. ř.), a její odvolání jako podané neoprávněnou osobou odmítl. Argumentuje znovu (tj. jako v odvolání) tím, že šlo o zjevnou nesprávnost v označení žalované strany, přičemž poukazuje na insolvenční zákon, podle kterého by mohl být insolvenční správce uveden namísto ní, jen kdyby byl její úpadek řešen konkursem.

Vrchní soud se v tomto bodu ztotožnil se stěžovatelkou, když konstatoval, že z údajů v insolvenčním rejstříku neplyne, že by na stěžovatelčin majetek byl prohlášen konkurs. Vrchní soud vzal ale současně v úvahu, že je-li rozhodnuto s jiným okruhem účastníků, než by správně mělo být, jde o jinou vadu, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Proti zmíněnému závěru stěžovatelka nic nenamítá, a ani Ústavní soud v tomto ohledu žádné ústavně relevantní pochybení nezjistil. Z toho pak plyne, že stěžovatelkou požadovaný postup podle § 222 odst. 3 o. s. ř., který slouží k nápravě zjevných chyb v psaní, a nikoliv "jiných vad, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci", zde není namístě.

Vrchní soud dále srozumitelně a nikoliv ve zjevném rozporu s pravidly právní logiky vysvětlil, že v případě této vady bylo třeba napadnout usnesení městského soudu jako celek, neboť s ohledem na akcesoritu rozhodnutí o nákladech řízení nemůže být rozhodnuto vůči jiným účastníkům řízení, než vůči kterým bylo rozhodnuto v samotné věci. Z toho pak plyne, že odvolání ve stěžovatelkou podané podobě věcně projednat nelze. Stěžovatelka přitom tuto argumentaci nereflektuje, a ani Ústavní soud nemá, co by prima facie mohl vrchnímu soudu vytknout. Tato skutečnost zakládá (bez dalšího) závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.