Ústavní soud II.ÚS 1207/25 – Doručování zástupci účastníka

Vedlejší účastnice se žalobou u Krajského soudu v Brně ("nalézací soud") domáhala proti stěžovateli náhrady škody vzniklé při mezinárodní přepravě zboží (veterinárních vakcín) v silniční dopravě uskutečněné v červnu 2012 z Ivanovic na Hané do Daruvaru v Chorvatsku. Krajský soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 262 692 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v částce 65 990 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") napadeným rozsudkem odmítl odvolání stěžovatele proti výroku II rozsudku nalézacího soudu (výrok I), potvrdil jej ve výrocích I a III (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zejména podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava").

Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily okolnosti údajné škody při přepravě vakcín podléhajících rychlé zkáze a přisoudily vedlejší účastnici náhradu škody, aniž by podle něj byly splněny podmínky odpovědnosti podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě - konkrétně bez toho, aniž by vedlejší účastnice reklamovala škodu či uplatnila nárok u pojišťovny. Dále namítá procesní pochybení: nebyl řádně obeslán k jednání jako účastník řízení, nebyl mu ustanoven tlumočník, neměl možnost se před soudem hájit a rozsudky mu nebyly doručeny, případně nebyly doručeny v jazyce, kterému rozumí. Nejvyššímu soudu vytýká, že odmítl jeho dovolání bez předchozí výzvy k odstranění vad.

Nejprve Ústavní soud zkoumal podmínky řízení [zejm. podle § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí v celém rozsahu; proto Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek ve vztahu ke každému z napadených výroků. Stěžovatel není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti výroku II rozsudku nalézacího soudu, neboť v tomto rozsahu byla žaloba vedlejší účastnice zamítnuta, a tudíž jím nemohl být dotčen na svých ústavně zaručených právech. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná, protože proti němu stěžovatel může či mohl podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.), a nevyčerpal tak všechny prostředky ochrany práv. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, není nepřípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný - je však zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.

Stěžovatelova argumentace představuje pokračující polemiku se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva. Podle Ústavního soudu obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily a dostatečně se vypořádaly s argumenty stěžovatele; za takové situace není úlohou Ústavního soudu jejich závěry dále přehodnocovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

Námitky procesního charakteru stěžovatel uplatnil poprvé až v ústavní stížnosti, a jsou proto materiálně nepřípustné. Přesto k nim Ústavní soud uvádí následující: stěžovatel byl od počátku řízení zastoupen stejnou právní zástupkyní jako v řízení před Ústavním soudem (zprvu v substituci, následně na základě přímé plné moci), která český jazyk ovládá. Stěžovatel v žádný moment neprohlásil, že nerozumí jazyku, v němž je jednání vedeno, ostatně se jednání neúčastnil a potřeba ustanovit tlumočníka nevyvstala najevo ani v průběhu řízení (což Ústavní soud ověřil z vyžádaných protokolů z jednání).

Jelikož byl stěžovatel zastoupen advokátkou, byly všechny soudní písemnosti - včetně rozhodnutí a předvolání - doručovány výhradně jí (§ 50b odst. 1 o. s. ř.). Přímé doručování účastníkům přichází v úvahu jen v případech uvedených v § 50b odst. 4 o. s. ř.; o žádný z nich v této věci nešlo a stěžovatel ani netvrdí opak. Zároveň není opodstatněná námitka stěžovatele, že rozhodnutí měla být přeložena do jeho jazyka. Základní právo účastníka řízení na tlumočení podle čl. 37 odst. 4 Listiny nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 ze dne 25. 10. 2005 (ST 20/39 SbNU 487)].

Namítá-li stěžovatel, že měl být vyzván k odstranění vad dovolání, pomíjí, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro vady pouze zčásti, a dále, že v dovolacím řízení je účastník vyzýván pouze v případě, že není zastoupen (srov. zejm. § 241b o. s. ř.).

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) tohoto zákona jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.