II.ÚS 1218/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1218/15 ze dne 13. 12. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele KORADO, a. s., adresa bří Hubálků 869, 560 02 Česká Třebová, zastoupeného Mgr. Alenou Andruško, advokátkou, se sídlem Jungmannova 31, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, č. j. 29 Cdo 4071/2014-654, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3376/2009-465, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Bedřicha Brabce, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem Bělohorská 238/85, 169 00 Praha 6, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2012, č. j. 22 Cm 226/2010-550, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném (vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 5 920 054,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 17. dubna 2008, č. j. 22 Cm 53/2004-358, spolu s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 8 Cmo 363/2008-397, zrušil Nejvyšší soud na základě dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010 sp. zn. 29 Cdo 3376/2009. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud vyslovil k otázce právního režimu odpovědnosti obchodního ředitele akciové společnosti a rovněž soudům nižších instancí vytkl posouzení příčinné souvislosti, jakož i nevypořádání se s námitkou promlčení. Soud prvního stupně poté v intencích závěrů vyslovených v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi škodním jednáním žalovaného a vzniklou škodou. Dále uvedl, že nelze stavět na roveň odpovědnost žalovaného za dobu, po kterou byl pouze ve funkci obchodního ředitele, povinnostem vyplývajícím z členství ve statutárním orgánu žalobce. 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. května 2014, č. j. 14 Cmo 418/2012-618, předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody, důvodnou, a to zejména proto, že nebyla dána příčinná souvislost mezi tvrzeným jednáním žalovaného jakožto člena orgánů (nejprve představenstva a posléze dozorčí rady) žalobce a údajnou škodou vzniklou žalobci spočívající ve ztrátě aktiv, resp. v tom, že žalobce musel "sanovat" ztrátu, která vznikla jeho dceřiné společnosti (Korado Bulgaria) v důsledku obchodování se společností založenou žalovaným (KORADO RADYATÖR SANAYI) v Turecku. Vedle toho odvolací soud uvedl, že žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost, a to ani povinnost dodržovat zákaz konkurence podle § 196 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."). 4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, č. j. 29 Cdo 4071/2014-654, odmítnuto jako nepřípustné. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o absenci existence příčinné souvislosti mezi povinností žalovaného neporušit zákaz konkurence a vymáhanou škodu konstatoval, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání, ani neotevřel žádnou otázku hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Za dané situace nebylo dovolání přípustné ani k přezkoumání druhého ze závěrů odvolacího soudu, podle kterého žalovaný neporušil žádnou zákonnou či smluvní povinnost. Dovolací soud poukázal na to, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum dovoláním otevřené otázky za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002 sp. zn. 20 Cdo 910/2000 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003). II. 5. Stěžovatel v poměrně obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadních řízení a obsah napadených rozhodnutí. Svoji nesouhlasnou argumentaci vztahuje především k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 29 Cdo 3376/2009-465, jímž byla předchozí pro něj původně příznivá rozhodnutí zrušena. Tento rozsudek považuje za nepřezkoumatelný, nedostatečně odůvodněný a proto stojící v rozporu s principy právního státu. Stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje vyřešení otázky přípustnosti dovolání žalovaného (vedlejšího účastníka), když dovolací soud neuvedl, jaké konkrétní úvahy a důvody jej k připuštění dovolání vedly. Má za to, že žalovaný (vedlejší účastník řízení) žádnou právní otázku zásadního právního významu neoznačil a nevymezil. Nejvyššímu soudu vytýká, že překročil ústavní limit své činnosti vymezený v čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť převzal roli žalovaného, který žádnou otázku nevymezil a rozpor s hmotným právem určil za něj, a to na základě svého zásadního omylu o skutkových okolnostech případu (jednalo o otázku, zda byl či nebyl vedlejší účastník v rozhodné době členem statutárního orgánu resp. členem dozorčí rady stěžovatele). 6. Stěžovatel posléze rozebírá ze svého pohledu relevantní skutkové okolnosti případu a předkládá vlastní verzi jejich posouzení. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně poukazuje na skutečnost, že soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl prokázán v předchozím řízení. Stěžovatel přitom poukazoval na zásadní skutkový omyl, jehož se dopustil Nejvyšší soud při hodnocení dovolání vedlejšího účastníka, avšak soud prvního stupně se s těmito námitkami nikterak nevypořádal. Soud prvního stupně dále v řízení po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela odchylně oproti prvnímu rozhodnutí ve věci posoudil otázku porušení zákazu konkurence, aniž by však prováděl jakékoli důkazy a tuto změnu náhledu ani nikterak neodůvodnil. Rozhodnutí soudu prvního stupně vykazuje podle názoru stěžovatelky prvky libovůle a jako takové je v právním státě nepřijatelné. Soudu prvního stupně posléze vytýká další pochybení v rámci hodnocení skutkového stavu, jichž se při opětovném posuzování věci dopustil (jednalo se např. o otázku okamžiku vzniku dluhu, otázku plnění povinností s péčí řádného hospodáře). 7. Ve vztahu k rozhodnutí odvolací soudu stěžovatel namítá, že se nevypořádal ani s jedním jeho argumentem a omezil se na obecné konstatování, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, čímž porušil princip právního státu. Stěžovatel se vyjadřuje opět k závěru o neporušení zákazu konkurence ze strany žalovaného, k němuž odvolací soud dospěl ze zcela jiných důvodů, aniž by však svůj názor odůvodnil. Podle stěžovatele nelze z rozhodnutí odvolacího soudu seznat, jaké důvody vedly odvolací soud k přijetí odlišných a logicky rozporných závěrů oproti v řízení prvnímu rozhodnutí věci. 8. Finálnímu usnesení Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že zaměňuje odpovědnost žalovaného za porušení zákazu konkurence s odpovědností žalovaného za porušení jeho povinností ve statutárních orgánech stěžovatelky. Opětovně se přitom vrací k předchozímu kasačnímu rozhodnutí Ne