II.ÚS 1238/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1238/18 ze dne 9. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., zastoupeného Mgr. Markétou Koubíkovou, advokátkou, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 1. 2018 č. j. 1 Ntd 1/2018-1115, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení zásady předvídatelnosti soudního řízení a právní jistoty, která je jedním ze základních prvků konceptu právního státu, zaručeného čl. 1 Ústavy. 2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel je spolu se soudcem J. K. trestně stíhán, soudce pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby a stěžovatel v roli advokáta pro účastenství ve formě návodu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby. Trestné činnosti se tito obvinění měli dopustit manipulací s přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení. V uvedené trestní věci podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci k Městskému soudu v Brně obžalobu ze dne 7. 12. 2017. U Městského soudu v Brně je nyní vedeno trestní řízení pod sp. zn. 12 T 167/2017. Městský soud v Brně vyrozuměl stěžovatele v rámci svého přípisu ze dne 21. 12. 2017 o tom, že spis předložil Vrchnímu soudu v Olomouci s podnětem k delegaci. O tomto podnětu rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 1.2018 č. j. 1 Ntd 1/2018-1115 (dále jen "napadené rozhodnutí") tak, že trestní věc obviněného J. K. Městskému soudu v Brně neodnímá. 3. Napadené rozhodnutí vrchní soud odůvodnil tak, že o delegaci je možné uvažovat jen v případě, kdy je nepochybně dána příslušnost soudu, u něhož byla podána obžaloba, přičemž odnětí a přikázání věci se může uskutečnit v kterémkoli stadiu řízení před soudem. Vrchní soud v Olomouci, jemuž Městský soud v Brně věc předložil, vyšel z toho, že okresní soud (Městský soud v Brně) je podle § 16 trestního řádu (dále též "tr.ř.") věcně příslušným soudem. Místní příslušnost jmenovaného soudu je podle § 18 odst. 1 tr.ř. rovněž dána, neboť trestná činnost měla být podle obžaloby spáchána v Brně. Na základě označených zjištění učinil Vrchní soud v Olomouci poznatek, že je soudem, který je ve smyslu § 25 tr.ř. jako soud bezprostředně nadřízený oběma soudům (tj. soudu, u něhož se řízení vede, a soudu, který by byl dle návrhu měl ve věci rozhodovat) povolán o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhodnout. Za této situace zhodnotil předložený návrh a dospěl k tomu, že námitky, které předkládající soud v odůvodnění svého návrhu uplatnil, nebyly vrchním soudem shledány důvodnými, neboť nebyly uplatněny žádné relevantní skutečnosti a argumenty, které by nasvědčovaly pochybnostem o objektivnosti a nestrannosti soudu. Předně sám předseda senátu Mgr. Petr Schlagmann, který je zákonným soudcem, oprávněným projednat a rozhodnout předmětnou věc dle pravidel stanovených v rozvrhu práce Městského soudu v Brně, se z projednávané věci postupem podle § 30 odst. 1 tr.ř. dosud nevyloučil. V rámci podaného návrhu na delegaci uvádí toliko, že se s obviněným J. K. osobně zná, neboť s ním absolvoval společné školení čekatelů. Sám však bližší styk s ním vyvrací. Nadto sama skutečnost, že by ve věci rozhodující soudce měl být podjaty, ještě neodůvodňuje řešení spočívající v odnětí věci místně příslušnému soudu, neboť v případě takového pozitivního závěru by bylo nezbytné, aby se věcí obviněného zabýval jiný soudce takového místně příslušného soudu a k odnětí věci by mohlo dojít až v případě, že by žádný z nich ve věci nemohl objektivně rozhodnout. Podle vrchního soudu se jedná o spekulativní tvrzení, neboť blízký vztah obviněného J. K. k soudcům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně předkládající soud, resp. předseda senátu, dovozuje pouze ze skutečnosti, že jmenovaný působí jako soudce u Krajského soudu v Brně, který je nadřízeným soudem předkládajícího soudu. Pouhý profesionální vztah mezi soudci však ještě nemůže vést bez dalšího k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců ve věci nestranně rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. 7 Tz 178/2001). Z předloženého spisu nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo tomu, že by věc nemohla být objektivně posouzena žádným soudcem Městského soudu v Brně. Pokud jde o odvolací řízení před Krajským soudem v Brně v případě podání opravného prostředku, jedná se podle vrchního soudu o otázku předčasnou. V takovém případě bude o delegaci možné uvažovat, až tato situace nastane. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí zasáhl Vrchní soud v Olomouci do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel se shodně s Městským soudem v Brně domnívá, že pro důvody uvedené v podnětu ze dne 21. 12. 2017 by měl být Městský soud v Brně z trestní věci stěžovatele vyloučen, protože Mgr. Petr Schlangman, předseda senátu, kterému byla trestní věc přidělena, se osobně zná s jedním s obviněných, J. K., a během hlavního líčení budou vyslýcháni někteří soudci Krajského soudu v Brně, přičemž Krajský soud v Brně je příslušný k rozhodování v trestní věci stěžovatele v druhém stupni. Krajský soud v Brně je nejbližším nadřízeným soudem Městskému soudu v Brně a je tak příslušný k rozhodování o procesních otázkách, jakými jsou například případné námitky podjatosti, které mohou v trestním řízení vznést obžalovaní. Nejenže tak v druhém stupni v trestní věci stěžovatele by měl rozhodovat Krajský soud v Brně, jehož soudcem je J. K., spoluobviněný stěžovatele, ale zároveň klíčovými svědky v dané trestní věci budou i soudci Krajského soudu v Brně. Navíc předseda Krajského soudu v Brně podal na stejném skutkovém základě, jak činí obžaloba proti obžalovanému J. K., kárnou žalobu. Spatřuje-li Krajský soud v Brně ve skutku protiprávní jednání obviněného J. K., pak je zde dán takový poměr k projednávané věci, který důvodnou pochybnost o nestrannosti Krajského soudu v Brně vyvolává. Stěžovatel je tak přesvědčen, že lze předem učinit závěr, že Krajský soud v Brně je vyloučen z projednávání trestní věci stěžovatele. Pokud je napadené rozhodnutí postaveno na myšlence, že úvaha o porušení práva na zákonného soudce je zatím předčasná, je stěžovatel přesvědčen, že s ohledem na princip právní jistoty, došlo naopak vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do stěžovatelova práva na zákonného soudce. Je-li totiž předem zřejmé, že soud, byť druhostupňový, který by byl jinak příslušný k projednávání dané věci, tuto věc projednat nemůže, je namístě již v době před projednáním věci soudem prvního stupně stanovit, který soud druhého stupně a tím i soud prvního stupně má danou věc projednat. Pouze tak bude naplněn ústavněprávní požadavek na zákonného soudce a předvídatelnost postupu soudního řízení. Naopak pokud by ve věci rozhodl Městský soud v Brně a následné by měl rozhodovat Krajský soud v Brně, který by byl z projednávání věci vyloučen, bude Vrchní soud v Olomouci nebo Nejvyšší soud řešit otázku přikázání věci jinému soudu "ad hoc". V takovém případě věc přikáže jinému krajskému soudu dle svého uvážení. Stěžovatel tak předem neví, které soudy budou v jeho věci rozhodovat. Takový procesní postup podle stěžovatele naplňuje znaky kabinetní justice, tedy nežádoucího stavu, kterému ústavně zaručené právo na zákonného soudce předchází. Pokud tedy není najisto postaveno, který soud bude rozhodovat v druhém stupni již v době zahájení řízení před soudem prvního stupně, jedná se dle stěžovatele o porušení principu předvídatelnosti práva. 5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 7. V projednávané věci Ústavní soud poukazuje na to, že se již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1125/18 zabýval ústavní stížností soudce J. K., směřující proti napadenému rozhodnutí a tuto stížnost odmítl. V odůvodnění svého usnesení ze dne 18. 4. 2018 uvedl, že je vždy věcí rozhodujícího soudu, aby prověřil konkrétní okolnosti toho kterého případu. Navrhovateli, právně vzdělanému a řádně zastoupenému, pak přísluší používat zák