Ústavní soud II.ÚS 1248/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se 1. stěžovatelka (dále též "matka" nebo "stěžovatelka") a 2. a 3. stěžovatelka (dále též "nezletilé") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného výroku soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k porušení jejich práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítě.

Z podané ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 5. 2023 č. j. 0 P 96/2021-851 změnil rozsudek okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 9 Nc 50070/2016-232, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 1. 2021 č. j. 36 Co 93/2019-523, tak, že styk vedlejšího účastníka (dále též "otec") s nezletilými neupravuje (výrok I). Uložil matce povinnost vždy k 5. a 20. dni v měsíci ověřitelným způsobem otce informovat o zdravotním stavu nezletilých (absolvovaných zdravotních prohlídkách, jejich výsledcích, včetně písemných výstupů z nich), o prospěchu a docházce nezletilých do školských zařízení, o termínech a důvodech nepřítomnosti ve školní docházce, o školních a mimoškolních aktivitách a o místě a termínech jejich konání (výrok II). Uložil matce povinnost zaslat otci aktuální fotografie nezletilých vždy k 31. 1., 31. 3., 31. 5., 31. 7. a 30. 11. každého roku (výrok III). Výroky IV až VI rozhodl o výživném a výrokem VII rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání obou rodičů rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II a III mění tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou K. každý lichý týden v roce v sobotu od 10:45 hodin do 11:00 hodin a s nezletilou Z. každý lichý týden v roce v sobotu od 10:00 hodin do 10:30 hodin v obci X bez přítomnosti matky tak, že otec každou z nezletilých před začátkem styku převezme od matky před shora uvedeným kostelem a po jeho skončení každou z nezletilých matce před jejím bydlištěm předá (výrok I). Tím se mění rozsudek okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 9 Nc 50070/2016-232 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 1. 2021 č. j. 36 Co 93/2019-523 (výrok II). Výroky III až VI rozhodl o výživném a výrokem VII rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Ústavní stížností napadený výrok I odůvodnil krajský soud tak, že zásadní pro realizaci styku otce s oběma nezletilými je postoj matky, na jehož změnu mělo působit uložení pořádkových pokut za neuskutečněné styky. Byla tak vždy zdůrazněna klíčová role matky, a v odůvodnění posledního rozhodnutí krajského soudu bylo konstatováno, že matka připustila, že starší z dcer o uložení pokuty za neuskutečněné styky otce s nezletilými informovala. Matka spoléhala na individuální plán ochrany dítěte a probíhající terapii, o nichž bylo konstatováno, že šlo jen o podpůrná opatření, a i nadále je klíčová role matky při budování vztahu nezletilých k otci a této role se matka nemůže zprostit odkazem na terapii ani na podaný návrh na zákaz styku otce s oběma nezletilými. Zásadní roli matky v odmítání styku s otcem s oběma nezletilými konstatoval i okresní soud jako soud trestní, neboť z jeho rozsudku ze dne 10. 1. 2023 č. j. 7 P 94/2022-389, kterým byla matka odsouzena za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání tím, že otci neumožňovala styk s nezletilými od 3. 10. 2017 do 21. 9. 2021 vyplývá, že matka svým výchovným působením nezletilé usměrňovala a utvrzovala v odmítání styku s otcem a v průběhu dalších let se otec s nezletilými stýkal i samostatně, z čehož vyplývá, že nezletilé byly schopné se s otcem stýkat. Kdykoliv však došlo k určitému posunu vztahu otce a nezletilých, napříště přišly nezletilé antimotivované a toto tento trestní soud přičetl matce, která otci děti nepředávala osobně, nýbrž nezletilé na otce čekaly za plotem nebo u branky. Tímto matka prezentovala neochotu se s otcem vůbec setkat a nepřímo tak na nezletilé působila, když na ně přenášela svůj strach. Byla si plně vědoma, že vykonatelnou soudní úpravu nerespektuje, přičemž tento následek způsobit chtěla, o čemž svědčí i její chování a podané vyjádření a pokud tak činila, činila záměrně a musela si být následků svého chování plně vědoma. Zdárný průběh styku otce s oběma nezletilými tedy stejně jako v době předchozího rozhodování především záleží na postoji matky, a tedy není správný závěr okresního soudu, že osobní styk otce s oběma nezletilými nelze v současnosti považovat za přijatelný s ohledem na jejich psychický stav a neexistující pozitivní citovou vazbu k otci, protože nebylo zjištěno, že by nějaká závažná okolnost styku otce s oběma nezletilými bránila a protože je v zájmu nezletilých, aby nebyly jen pod výhradním vlivem matky. Krajský soud tedy rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I, čímž bude zajištěno, že styk otce s nezletilými bude realizován mimo bydliště matky, a tedy mimo její dohled a kontrolu, avšak současně v blízkosti bydliště obou nezletilých. Je zohledněno i to, že nezletilá Z. nemá ke styku s otcem tak odmítavé stanovisko jako nezletilá K., která je vyššího věku a více přejímá postoj matky a otec tak bude mít větší možnost individuálně (vztah a chování každé z nezletilých k otci je jiný) obnovit vztahy s každou z nezletilých.

Stěžovatelky zejména namítají, že uložení povinností ke styku s otcem nebude směřovat v žádném případě ke zlepšení vztahu nezletilých k otci, ale je naopak zcela kontraproduktivní. Pokud měl krajský soud pochybnost o opravdovosti postoje nezletilých, měl přistoupit k provedení dalších důkazů, aby byl prokázán skutečný a reálný stav. Soudem však bohužel byly spíše ignorovány důkazy, které naznačovaly, že otec není veden zájmem nezletilých, ale zřejmě spíše potrestáním matky a zcela opominul důkazy, které právě nespolupráci otce a neposloucháním doporučení vedly k tomu, že přes spolupráci matky obě nezletilé styk s otcem stále odmítají. Krajský soud vzal zcela za prokázané pouze tvrzení otce bez toho, zda korespondují s ostatními důkazy. Postupoval-li by v nejlepším zájmu nezletilých, bral dostatečně vážně prohlášení obou nezletilých a hodnotil shromážděné důkazy nestranně, včetně všech okolností daného případu, musel by dospět k závěru, že není v nejlepším zájmu obou nezletilých upravovat v současné době jejich styk s otcem.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (sc. 1. stěžovatelkou), která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud konstatuje, že pro procesní účastenství nezletilých (sc. 2. a 3. stěžovatelky) nebyly splněny procesní předpoklady, protože v posuzované věci proti sobě stojí zájmy rodičů vůči nezletilým. Nezletilé v takovém případě musí mít opatrovníka a nemohou být vtaženy do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Z důvodu zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz dále) však Ústavní soud v tomto konkrétním řízení opatrovníka nezletilým nejmenoval, jelikož by to na výsledku řízení nemohlo změnit ničeho.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

Ústavní soud přezkoumal napadený výrok rozhodnutí krajského soudu, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je vůči stěžovatelce zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení péče o děti a styku s nimi. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

Napadený výrok rozsudku krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou krajským soudem dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil a Ústavní soud v jeho závěrech (sub 4) neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Krajský soud se ústavně konformním způsobem též vypořádal s participačním právem nezletilých. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].

Nadto nutno uvést, že závěr krajského soudu je zcela souladný s rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle které nejsou-li zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, není ani při plném respektu k právům samostatných nezletilých zákonného, tím méně pak ústavněprávního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, respektive nepřiměřeně omezen, když důvodem omezení styku otce s nezletilými je dosavadní ovlivňování obou nezletilých matkou vůči otci [srov. např. nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 125/98 (N 105/12 SbNU 87)].

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že v této části jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve zbývající části - tj. v ústavní stížnosti nezletilých (viz sub 7) jde o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a proto jej rovněž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona.