II.ÚS 1301/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1301/17 ze dne 5. 9. 2017 N 166/86 SbNU 709 K přiměřenosti délky trvání předběžné vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 5. září 2017 sp. zn. II. ÚS 1301/17 ve věci ústavní stížnosti H. E., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Příkop 834/8, 602 00 Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2017 č. j. 4 To 25/2017-789 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017 č. j. 1 Nt 202/2014-726, kterými bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele v předběžné vazbě, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2017 č. j. 4 To 25/2017-789 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2017 č. j. 1 Nt 202/2014-726 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod. II. Obě rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 4. 2017, se stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"), a to pro porušení základního práva zaručeného čl. 8 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí napadených ústavní stížností a vyžádaného trestního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Ve věci stěžovatele je vedeno extradiční řízení, ve kterém již bylo dvakrát rozhodnuto o tom, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, (dále též jen "ZMJS") je přípustné jeho vydání do Turecké republiky na základě zatýkacího rozkazu Státního zastupitelství v Sanliurfa, Turecká republika, sp. zn. 2006/512 Karar ze dne 15. 11. 2012, pro odsouzení za trestný čin krádeže věcí, jejich uzamčení a schování podle § 142/1.b.1, 37/1.58/1 a 53/1-a-b-c-d-e Tureckého trestního zákoníku 5237 k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, konkrétně pro výkon zbývajícího trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, sedmi měsíců a šesti dnů. Poprvé se tak stalo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014 č. j. 1 Nt 202/2014-265, které však bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2014 č. j. 2 To 118/2014-306. Podruhé rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2015 č. j. 1 Nt 202/2014-435 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 7. 2015 sp. zn. 2 To 62/2015. Následně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2016 č. j. 11 Tcu 1/2016-22 byla obě rozhodnutí na návrh ministra spravedlnosti podaný podle § 95 odst. 5 ZMJS zrušena a Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. 4. Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatel byl zadržen policejním orgánem dne 14. 5. 2014 v 09.35 hodin po vysledování jeho pohybu v Jihlavě na Křížové ulici a dne 16. 5. 2014 byl soudem vzat do předběžné vazby. O jeho žádosti o propuštění z předběžné vazby naposledy rozhodoval krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením, kterým jeho žádost zamítl. Podle odůvodnění napadeného usnesení je stěžovatel občanem Turecké republiky, který se zdržuje nelegálně na území České republiky jako členského státu Evropské unie, a to bez udělení víza a povolení k pobytu cizince, přičemž mu nebyla udělena žádná z forem mezinárodní ochrany na území České republiky dle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, což je zřejmé ze zprávy Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky ze dne 28. 7. 2014 č. j. MV-102681-2/OAM-2014 (č. l. 235 spisu), dle které řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo ukončeno pravomocně dne 25. 4. 2012 rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28Az 20/2011-101. Jednání, pro které byl stěžovatel odsouzen v Turecké republice, odpovídá podle právního řádu České republiky s ohledem na výši způsobené škody - nejméně 89 420 Kč (bez hodnoty 28 zlatých mincí) - právní kvalifikaci trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 a odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, s trestní sazbou 2 až 8 let odnětí svobody, resp. trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 s trestní sazbou 2 až 8 let odnětí svobody, na které se podle čl. 2 Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957 (publikované pod číslem 549/1992 Sb.) a § 90 odst. 1 ZMJS vztahuje vydávání. 5. Stěžovatel spáchání trestného jednání ve svém domovském státě popírá, přičemž sám uvedl, že z věznice v Turecku, kde vykonával trest odnětí svobody, uprchl. Do České republiky se podle svého vyjádření dostal ilegálně, nemá zde žádné pevnější vazby. V současnosti žije se svou přítelkyní, se kterou chce i nadále žít ve společné domácnosti. Tuto skutečnost dle názoru krajského soudu nelze považovat za tak závažnou, aby bylo možné dospět k závěru o stabilní fixaci jmenovaného k určitému místu na území České republiky. Stěžovatel popřel, že je proti němu na území České republiky vedeno trestní stíhání, přičemž bylo zjištěno, že na něj byla podána obžaloba pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, o které doposud nebylo soudem rozhodnuto. Stěžovatel se pohybuje v České republice na více místech, ke kterým nemá natolik silné vazby, aby došlo k eliminování obavy, že se z těchto míst vzdálí a nebude spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Stěžovatel nedisponuje žádným platným dokladem totožnosti, popírá islámské vyznání s tím, že je křesťanského vyznání, a to přesto, že nedokáže odpovědět na základní otázky týkající se vědomostí náležejících ke křesťanské víře. Pro posouzení otázky, zda jsou dány zákonné podmínky pro propuštění jmenovaného z předběžné vazby na svobodu, je stěžejním rozhodnutím, zda zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde (§ 94 odst. 1 ZMJS). Stěžovatel uprchl z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával v Turecké republice, přičemž se na území České republiky skrýval dlouhodobě právě proto, aby nemusel tento uložený trest vykonat. Za této situace je zcela objektivně dána obava z toho, že v případě propuštění z předběžné vazby na svobodu by mohl být nedosažitelný pro orgány činné v trestním řízení v této extradiční věci, čímž je dán důvod útěkové vazby dle ustanovení § 94 odst. 1 ZMJS. Pro tento závěr svědčí i skutečnost, že je stíhán pro zločin vydírání podle § 175 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, v důsledku čehož je ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od 2 let do 8 let, tedy je ohrožen uložením citelného trestu odnětí svobody. 6. Z těchto důvodů krajský soud dospěl k závěru, že žádosti stěžovatele o propuštění z předběžné vazby nelze vyhovět, a proto byla jeho žádost o propuštění z předběžné vazby na svobodu zamítnuta dle ustanovení § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 94 odst. 2 ZMJS. K námitce stěžovatele spočívající v tom, že jeho předběžná vazba již trvá dlouhodobě, že délka trvání předběžné vazby ve vydávacím řízení nemůže být neomezená a že on sám nijak nezavinil délku vydávacího řízení, krajský soud uvedl, že věci stěžovatele je věnována maximální pozornost, přičemž všechny úkony v této věci jsou činěny s maximálním urychlením a bez průtahů. Dle názoru krajského soudu samotná doba trvání předběžné vazby není nepřiměřená, a to i v návaznosti na dosavadní výsledky extradičního řízení, kdy stěžovateli zcela reálně hrozí vydání k výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, čemuž se bránil v podobě uprchnutí z domovského státu do České republiky. Ve vycestování stěžovateli nebrání také možnost volného pohybu minimálně na území Schengenského prostoru, stejně jako absence výraznějších vazeb rodinného, pracovního či obdobného charakteru v České republice. Po zrušení rozhodnutí krajského a vrchního soudu v této trestní věci Nejvyšším soudem byly Krajským soudem v Brně ihned vyžádány důkazy dle jeho pokynů, ve věci bylo krajským soudem konáno veřejné zasedání dne 9. 2. 2017, které bylo odročeno na neurčito za účelem opatření dalších důkazů. Jak připouští krajský soud, zajištění důkazů pro rozhodnutí v té