Ústavní soud II.ÚS 1397/24

Ústavnímu soudu bylo doručeno navrhovatelovo podání ze dne 17. 5. 2024, které dle obsahu Ústavní soud posoudil jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Předtím než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, zkoumá, zdali jsou splněny veškeré formální náležitosti a procesní předpoklady pro její meritorní posouzení předepsané stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž posuzuje i to, zda podání splňuje veškeré náležitosti návrhu na zahájení řízení předepsané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti a procesní předpoklady splněny, bývá navrhovatel zpravidla vyzýván k odstranění vad podání v Ústavním soudem určené lhůtě.

Ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle § 29 a § 30 odst. 1 téhož zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.

Navrhovatel není v řízení zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Návrh nesplňuje ani další náležitosti stanovené v § 34 a § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž v ní především absentuje jakákoli, byť alespoň základní, ústavněprávní argumentace, a návrh neobsahuje ani vymezení toho, co sleduje, tj. návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.

Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že se na něj navrhovatel již mnohokráte (v několika desítkách případů) obrátil s návrhy trpícími stejnými vadami. Ústavní soud navrhovatele na totožné vady opakovaně v minulosti upozorňoval s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí návrhu. Přesto však navrhovatel i nadále volí tento nekvalifikovaný postup, kterým přehlíží zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani "odmítnutí" všech soudců Ústavního soudu, které obsahově představující námitku podjatosti, již navrhovatel vůči všem soudcům Ústavního soudu v podání vznesl, neboť tato námitka je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení jakýchkoli konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o návrhu. Ostatně odmítal-li by navrhovatel všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci by na Ústavním soudu ani nebyla osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout (o čemž byl navrhovatel v minulosti taktéž opakovaně poučen).

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o vadách podání dostávalo témuž navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak prokazatelně stalo v mnoha případech předchozích. Za situace, kdy je dán spolehlivý předpoklad o tom, že dříve navrhovateli poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zejména zásadu povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, se jeví setrvání na požadavku vždy nového - z hlediska obsahu však stejného - poučení postupem zjevně neefektivním a zbytečně formalistickým.

Z tohoto důvodu Ústavní soud nevyzýval navrhovatele k odstranění výše uvedených vad návrhu a za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí jeho ústavní stížnosti.