II.ÚS 1474/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1474/15 ze dne 22. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, č. j. 46 T 6/2012-8282, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 To 76/2013-9430, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, č. j. 4 Tdo 1088/2014-194, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, který částečně zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, byl stěžovatel odsouzen za zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu (bod I. A.), za pokus zločinu podvodu podle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I. B.), za zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu (body II., III.), a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny (bod IV.) podle ustanovení § 176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za spáchání trestných činů uvedených v bodech I. A.) a IV.) byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, za spáchání trestných činů uvedených v bodech I. B.), II. B.) a III. C.) byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků. 2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť dospěl k závěru, že v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky shora uvedených trestných činů, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. 3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení citovaných práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s jím namítaným porušením základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to i přesto, že tato nepřiměřená délka řízení byla způsobena především postupem státních orgánů, které se opakovaně dopouštěly nečinnosti a nerespektovaly pokyny nadřízených orgánů. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje (s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), že tato nepřiměřená doba řízení se měla promítnout především do výše uloženého trestu. Podobně stěžovatel soudům vytýká, že ve svém rozhodování nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání dotčených činů. Dále namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou prokazatelně v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy z jejich strany nebyla jakýmkoliv způsobem vyvrácena tvrzení stěžovatele o jeho nevině a naopak byl shledán vinným zejména na základě listinných důkazů, jejichž obsah však neprokazoval spáchání předmětných trestných činů. Tyto námitky prý obecné soudy přezkoumatelným způsobem nevypořádaly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem pak stěžovatel napadá nepřiměřenost a krutost trestu, kdy dle něho společenská škodlivost předmětného jednání nedosahovala takové intenzity a v rozhodování o trestu nebyla řádně zohledněna ani jeho trestní minulost. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně napadá nepřiměřenou délku dotčeného trestního řízení, která navíc nikterak nebyla (dle jeho názoru chybně) promítnuta do uložené výše trestu. Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Zároveň Ústavní soud dospěl k závěru, že s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je zároveň třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je totiž neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 122/57 SbNU 525)]. 7. Ústavní soud takto ve výše citované judikatuře (reflektující i releva