II.ÚS 1534/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1534/17 ze dne 13. 6. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Strnadela, zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, se sídlem nám. 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 3826/2016-171, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 14 Co 22/2016-144, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2015, č. j. 43 C 25/2015-112, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, na ochranu soukromí, na zacházení bez diskriminace, na neponižující zacházení, na důstojné zacházení, na přístup k povolání, na náhradu škody a újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu dle čl. 3, 7, 10, 26, 36 Listiny základních práv a svobod, a dle čl. 3, 6, 8 a 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, zejména Nejvyšší soud, když nevyhověly jeho návrhu na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč a náhrady škody ve výši 1 000 000 Kč za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku se stěžovatel opakovaně nedozvěděl o volném novém místě na pracovní pozici asistenta soudce na Okresním soudě ve Zlíně, ačkoli v rozhodném období na tuto pozici bylo přijato několik osob, a stěžovatel má podezření, že se tak stalo "po známosti". Stěžovatel namítá, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "žalovaná") v rozhodném období nezkoumala danou problematiku po právní ani faktické stránce, a nepřipravila žádný návrh zákona, či metodický pokyn, který by problematiku ohlašování volných míst a výběru asistentů soudců na soudy upravil s jasnými pravidly ve vztahu k právnické veřejnosti, když ani zákonodárný sbor nezměnil v rozhodném období zákony v tomto ohledu, a ponechal tak přijímání asistentů soudců na libovůli vedení daného soudu bez jakýchkoli pravidel. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevyjádřil k jeho argumentům, jak je předestřel v dovolání na str. 3-8, na str. 22-23, přestože se jednalo o otázky dosud neřešené judikaturou dovolacího soudu, ani k argumentům týkajícím se popisu nesprávného úředního postupu, nemajetkové újmy, omezení základních práv, či k důkazním návrhům (str. 12-21 dovolání). Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud zaujal v napadeném rozhodnutí právní názory, které jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, když dovodil, že shora popsaný postup žalované není nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb. Podle názoru stěžovatele je nutné na danou věc aplikovat přímo čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [v této souvislosti poukazuje stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 125/99 ze dne 15. 4. 2003 (N 53/30 SbNU 57)]. Uvedený právní názor je také v rozporu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 165/02 ze dne 19. 12. 2002 (N 158/28 SbNU 415), v nálezu sp. zn. II. ÚS 136/02 ze dne 17. 7. 2002 (N 94/27 SbNU 93), v nálezu sp. zn. II. ÚS 429/01 ze dne 17. 7. 2002 (N 92/27 SbNU 79) a v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), které uvádí, že pokud má každý právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod na náhradu škody za nesprávný úřední postup ze strany soudů či státních orgánů, tak nelze toto právo zákonem v jednotlivých případech omezit nebo zcela vyloučit. Také podle nálezu sp. zn. I. ÚS 245/98 ze dne 22. 9. 1999 (N 128/15 SbNU 221) stát odpovídá za nesprávný postup všech svých orgánů, uplatňujících jednotlivé moci ve státě, odpovědnost státu za nesprávný postup zákonodárných orgánů nelze zákonem ani jinou formou omezit nebo zcela vyloučit neboť tato je garantována přímo čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále cituje další nálezy Ústavního soudu, podle kterých základní právo na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod v sobě obsahuje i právo ucházet se o povolání, a dovozuje, že pokud se nedozvěděl o volném místě na asistenta soudce na Okresním soudě ve Zlíně, ačkoli v rozhodném období bylo toto místo na stejném soudě opakovaně po delší dobu obsazováno jinými osobami a soud mu nedokázal sdělit jak, kde a kdy takové volné místo veřejnosti oznámil, tak je zcela zjevné, že bylo tímto postupem uvedených subjektů porušeno jeho základní právo dle čl. 26 Listiny a postup státu byl v této oblasti v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že tam, kde státní orgán vstupuje do právních vztahů jako rovný s ostatními účastníky, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů, není možné toto jednání kvalifikovat jako nesprávný úřední postup dle zákona č. 82/1998 Sb. Takový závěr považuje stěžovatel za extrémní a odkazuje na ustanovení § 127 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., z něhož je zjevné, že problematika personální na daném soudě spadá pod výkon státní správy, kterou má vykonávat předseda daného okresního soudu. Také k těmto argumentům stěžovatele se dovolací soud nevyjádřil. 3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 12. 2015, č. j. 43 C 25/2015-112, byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč a náhradu škody (ušlého zisku, ušlé mzdy) v celkové výši 1 000 000 Kč. Nemajetková újma i škoda měly stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nečinnosti Ministerstva spravedlnosti a Parlamentu České republiky, konkrétně v nepodání, neiniciování a nezpracování návrhu na změnu zákonů a vyhlášek, jimiž by byla zakotvena povinnost soudů či žalované vyhlásit výběrové řízení na funkci asistenta soudce, dále povinnost toto výběrové řízení oznámit na úředních deskách úřadů práce, okresních a krajských soudů a povinnost stanovit jasné podmínky a kritéria pro určení nejlepšího uchazeče o funkci asistenta soudce. Nesprávný úřední postup dále dle tvrzení stěžovatele spočíval v nečinnosti Okresního soudu ve Zlíně, který od roku 2006 do roku 2015 neinformoval veřejnost o volném pracovním místě na asistenta soudce a neoznámil volné pracovní místo úřadu práce. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 14 Co 22/2016-144, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního prá