II.ÚS 1542/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1542/07 ze dne 18. 10. 2007 N 166/47 SbNU 185 K důvodům předběžné vazby dle § 396 odst. 1 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 18. října 2007 sp. zn. II. ÚS 1542/07 ve věci ústavní stížnosti I. I. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o jeho vzetí do vydávací vazby. I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007 došlo k porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když v důsledku svého postupu soud omezil stěžovatele na osobní svobodě. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění Stěžovatel se ústavní stížností, která vyhovuje požadovaným formálním podmínkám, domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci uvedeného v záhlaví. Domnívá se, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 3 odst. 3, čl. 36, čl. 43 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující: Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2007 sp. zn. 3 Nt 105/2007 vydal usnesení, jímž stěžovatele k návrhu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě vzal do předběžné vazby. Soud zjistil, že příslušným soudem v Ruské federaci byl na stěžovatele dne 6. 9. 2005 vydán mezinárodní zatýkací rozkaz pro trestné činy podvodu a zpronevěry dle trestního zákona Ruské federace. Stěžovatel měl podle uvedeného zatýkacího rozkazu v roce 1997 jako ředitel banky Moscow Imnovatsionny BANK spolu s A. G. G., který byl ředitelem banky UNICOM BANK v Moskvě, přesvědčit pracovníky ruského ministerstva financí k převodu finanční částky ve výši 231 000 000 USD ve prospěch leteckého podniku v Moskvě, určené na konstrukci nových letadel typu Mig 29. Peníze si však měli oba jmenovaní přivlastnit tím způsobem, že je převedli na své bankovní účty za účelem nákupu státních obligací ve prospěch uvedeného podniku. Obligace však údajně nenakoupili a tuto finanční částku převedli na účty v bankách různých zemí, aby je následně v hotovosti vybrali. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 5. 2007 sp. zn. 2 To 45/2007 zamítl. Stěžovatel napadl rozhodnutí stížnostního soudu ústavní stížností. Uvádí, že dne 30. 9. 1999 podal žádost o přiznání postavení uprchlíka na území České republiky. Své trestní stíhání v Ruské federaci označil za nezákonné a podklady k němu za vykonstruované. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2003 mu azyl udělen nebyl, současně bylo rozhodnuto, že u stěžovatele je dána překážka vycestování podle § 91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v tehdy platném znění. Městský soud v Praze k žalobě stěžovatele mimo jiné uvedl, že dostatečnou ochranu před porušováním stěžovatelových práv v rámci trestního řízení vedeného v Ruské federaci mu poskytuje právě zmíněná překážka vycestování a že tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro poskytnutí azylu. Obdobné závěry vyslovil i Nejvyšší správní soud v rozsudku, kterým kasační stížnost zamítl. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud nálezem ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. 553/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 17) zamítl. Stěžovatel podrobně rozvádí postup orgánů Ruské federace v rámci jeho trestního stíhání, které započalo v roce 1998. Uvádí, že dne 21. 3. 1998, kdy plánoval výjezd z Ruské federace, byl na hranicích s Ukrajinou zadržen. Dne 30. 1. 1998 bylo údajně vydáno usnesení o jeho stíhání a až dne 24. 3. 1998 s ním byl seznámen. Dokumenty údajně byly v průběhu řízení měněny. Stěžovatel tvrdí, že byl fyzicky a psychicky týrán a jemu i jeho rodině bylo vyhrožováno zabitím. Vyšetřování pokračovalo přes jeho kritický zdravotní stav. Ode dne 30. 1. 1998 stěžovatel údajně pobýval ve vazbě, aniž by o tom rozhodl soud. Stěžovatel nesouhlasí s trestním obviněním, jak je specifikováno v popisu národní ústředny Interpolu Policejního prezídia České republiky. Své názory v tomto směru dále rozvádí. Stěžovatel žije od podání žádosti o azyl v České republice, nejprve jako žadatel o azyl, následně na základě udělené překážky vycestování. Naposledy si pobyt prodloužil v červnu 2006 do června 2007. Během svého pobytu stěžovatel vydal řadu publikací, zejména knihy nazvané "Mělo by to být jinak" a "Zavrhuji Tě, Jotenheimen", které získaly velký ohlas především v řadách ruské emigrace. Stěžovatel se údajně v České republice zdržoval na stálé adrese a byl orgánům veřejné moci k dispozici. Dne 14. 5. 1999 vydalo Ministerstvo práce a sociálního rozvoje Ruské federace rozhodnutí o stěžovatelově invaliditě. V dubnu 2006 byl stěžovatel hospitalizován na neurologické klinice v Praze, kde byl údajně zdokumentován jeho kritický zdravotní stav. Stěžovatel byl propuštěn na revers. V souvislosti s poslední novelou zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedenou zákonem č. 165/2006 Sb., došlo k transformaci institutu překážky vycestování do tzv. doplňkové ochrany. Na doporučení pracovníků Ministerstva vnitra České republiky se stěžovatel odebral do utečeneckého tábora Vyšní Lhoty za účelem upravení svého pobytu na území České republiky podle nového znění azylového zákona. Zde byl dne 27. 3. 2007 zbaven osobní svobody a vydán policii. V této době stěžovatel policejnímu orgánu sdělil, že si volí JUDr. T. T., Ph.D., svým obhájcem. Dne 29. 3. 2007 v 9.30 hod. byl obhájce telefonicky vyrozuměn o tom, že tentýž den dopoledne se koná u Krajského soudu v Ostravě jednání o vzetí do vazby. Obhájce stěžovatele se však v uvedenou dobu nacházel na jednání v okrese Mělník a nebylo v jeho silách, aby se v požadovaném termínu do Ostravy dostavil, navíc by beztak nebyl schopen komplikovanou problematiku v tak krátké době nastudovat. Ostatně ani přítomná právní zástupkyně stěžovatele nemohla obhajobu stěžovatele řádně vykonávat. Stěžovateli tak bylo odepřeno řádné právní zastoupení. Dne 29. 3. 2007 Krajský soud v Ostravě vydal usnesení sp. zn. 3 Nt 105/2007, kterým stěžovatele vzal do předběžné vazby, neboť na stěžovatele měl být vydán zatýkací rozkaz. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že je důvod předběžné vazby v jeho případě splněn. Do České republiky se uchýlil s jasným cílem žádat zde o politický azyl. Po celou dobu, co na území republiky pobývá, necestoval do zahraničí. Informace o vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu a žádosti o vydání byla pro něj další pobídkou v úsilí o získání azylu v České republice, nikoliv impuls k útěku z České republiky do další země. S postavením žadatele o udělení mezinárodní ochrany je spojena celá řada povinností, mimo jiné povinnost hlášení místa pobytu na oddělení cizinecké policie, pravidelné obnovování víza apod. Stěžovatel v tomto směru připomíná judikaturu Ústavního soudu vztahující se k nárokům na odůvodnění vazebních rozhodnutí. K argumentaci vrchního soudu připomíná, že osoba s doplňkovou ochranou nikdy z principu věci nemůže být k dispozici orgánům trestního řízení v jiné zemi, když právě z tohoto důvodu o ochranu v jiném státě žádá. Stěžovatel dále uvádí, že překážka vycestování, resp. doplňková ochrana, která mu byla udělena, je podle jeho názoru překážkou pro vydání do cizího státu za účelem trestního stíhání. I z tohoto důvodu stěžovatel považuje vazbu za nezákonnou. Dále tvrdí, že obvinění v jeho věci vydané v Ruské federaci je nesmyslné a politicky motivované. Stěžovatel má proto obavu z pronásledování pro zastávání svých politických názorů, které zveřejnil ve výše uvedených publikacích. Obecné soudy se však existencí podmínek pro jeho vydání nikterak nezabývaly. Závěrem stěžovatel připomíná, že byl držen ve vazbě v době, kdy jeho zdravotní stav byl velmi vážný a pobyt ve věznici jej mohl kdykoli ohrozit na životě. Stížnostem v tomto smyslu údajně nebylo vyhověno a stěžovatel nebyl náležitě ošetřen, což jeho zdravotní stav zhoršilo. Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Vrchní soud v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Vrchní soud v Olomouci nesouhlasí se závěry ústavní stížnosti. Doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu podle jeho názoru není překážkou případného vydání na základě žádosti Ruské federace pro popsanou trestnou činnost. Námitka, že se stěžovatelův obhájce, vzhledem ke krátkosti doby mezi vyrozuměním a rozhodováním o vzetí stěžovatele do předběžné vazby, nemohl seznámit s příslušnou problematikou a být přítomen výslechu, směřuje proti smyslu zákonné úpravy týkající se rozhodování o vzetí do vazby. Podle ní je nutné postupovat operativně a urychleně a obhájci tak nelze garantovat lhůtu na přípravu k úkonu spočívajícímu ve výslechu