Ústavní soud II.ÚS 1554/25

Dne 26. 5. 2025 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.

Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud zjistil, že podání stěžovatelky trpí vadami, neboť stěžovatelka není zastoupena advokátem podle § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučit účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem. Teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, se vůči stěžovateli vyvozují nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Lze-li však vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli vědomí o náležitostech kvalifikovaného podání, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení jako postup neefektivní a přehnaně formalistický.

Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatelka se na něj již dříve opakovaně obrátila s ústavními stížnostmi, aniž byla zastoupena advokátem. Na tyto nedostatky byla stěžovatelka opakovaně upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem pro odmítnutí návrhu. Stěžovatelka byla poučena o těchto náležitostech ústavní stížnosti přímo výzvou například v řízeních vedených pod sp. zn. I. ÚS 870/21, sp. zn. IV. ÚS 1070/21, sp. zn. III. ÚS 1630/21, sp. zn. IV. ÚS 2106/22 či sp. zn. IV. ÚS 611/25. Pro absenci právního zastoupení byla ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta naposledy usnesením ze dne 20. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 851/25. Navzdory uvedenému nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli o nich byla Ústavním soudem mnohokrát poučena. Ústavní soud tedy má za to, že stěžovatelce byly v minulosti i za poslední dobu dostatečně zprostředkovány informace o požadavcích kvalifikovaného podání. Znovu jí o těchto náležitostech poučovat v této věci Ústavní soud považuje za neúčelné.

Proto soudce zpravodaj za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.