II.ÚS 1558/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1558/17 ze dne 21. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Toumi Abdennaceura a 2) Tatiany Stanové, zastoupených Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 3649/2016-107, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť mají za to, že jím došlo k porušení jejich základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelé se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhali na České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.106.961 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 1) a částky 1.168.000 Kč pro stěžovatelku 2) z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení, materiální újmy a přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu vzniklou jim během správního řízení zahájeného na základě žádosti stěžovatele 1) o udělení vstupního víza do České republiky podaného Ministerstvu zahraničních věcí a dále v rámci správního řízení zahájeného na základě žádosti stěžovatele 1) jako občana Tuniska a zároveň rodinného příslušníka občana EU o povolení k přechodnému pobytu podle ustanovení § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen "zákon o pobytu cizinců na území ČR), a to v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodůvodněných průtazích v řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 7 o této žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 52 C 235/2011-40, tak, že žalobu co do žalobního požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízeních o udělení vstupního víza do České republiky u Velvyslanectví ČR v Tunisu v rozsahu 25.000 Kč s příslušenstvím a co do požadavku na konstatování, že průtahy v řízení o vydání krátkodobého víza před zastupitelským úřadem v Tunisu došlo k zásahu do práv stěžovatelů, vyloučil k samostatnému projednávání (výrok I); dále uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli 1) částku 22.500 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce 2) částku 45.900 Kč s příslušenstvím (výroky II. a III.). Zbylé části žaloby co do požadavku stěžovatelů na náhradu škody ve výši 1.120.500 Kč, resp. 1.056.061 Kč s příslušenstvím a na konstatování, že průtahy v řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu vedeného u Ministerstva vnitra pod sp. zn. OAM-8380/PP-2011 došlo k zásahu do práv stěžovatelů nebýt diskriminován, na ochranu lidské důstojnosti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, a ve vztahu ke stěžovateli 1) navíc práva na vstup a pobyt na území ČR, obvodní soud zamítl (výroky IV. a V.). V neposlední řadě pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). Obvodní soud tak shledal důvodným nárok stěžovatelů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž pro její výpočet použil Manuál pro aplikaci na případy odškodňování průtahů v řízení vydaný Ministerstvem spravedlnosti. Naopak neshledal důvodným stěžovateli uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem spočívajícím ve stresu, v ponížení lidské důstojnosti, v diskriminaci na základě věku, rasy a náboženství a v poškození rodinného života, neboť tyto zásahy do práv stěžovatelů neshledal, když dospěl k závěru, že způsob vedení řízení i důkazní prostředky odpovídaly potřebným zjištěním skutečného stavu k rozhodnutí o udělení práva přechodného pobytu. Nadto obvodní soud konstatoval, že osobnostní újmu stěžovatelů v posuzovaném řízení zohlednil v jimi uplatněném nároku na náhradu újmy vzniklé v důsledku průtahů v řízení v míře přesahující maximální hranici uspokojení nároku dle zmíněného manuálu. 4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak stěžovatelé, tak i žalovaná, v nichž (z protichůdných hledisek) nesouhlasili s právními závěry obvodního soudu. Zatímco žalovaná nesouhlasila s výší přiznané částky z titulu náhrady škody, stěžovatelé vytýkali obvodnímu soudu nesprávné právní posouzení otázky existence nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřeného zásahu do jejich práv v rámci probíhajícího správního řízení ze strany žalované. Městský soud v Praze o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 21. 1. 2016, č. j. 64 Co 282/2015-89, tak, že v části, v níž byl napaden výrok I. rozsudku obvodního soudu, odvolání odmítl (výrok I.); naopak v části, v níž byl napaden výrok II. a částečně výrok III. rozsudku obvodního soudu, odvolání žalované vyhověl a zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku II. a v části výroku III. ohledně částky 22.500 Kč s příslušenstvím a v této souvislosti také zrušil výrok VI. rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, ve zbývající části rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok II.). Městský soud se na straně jedné zcela ztotožnil s právním názorem obvodního soudu ohledně nedůvodnosti stěžovateli uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do jejich práv, na straně druhé však nesouhlasil se způsobem, jakým obvodní soud rozhodl o přiznané výši nároku stěžovatelů na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014 (dostupný na www.nsoud.cz), z něhož plyne, že je nezbytné se zabývat otázkou, zda na dané správní řízení jsou aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, což v daném případě obvodní soud neučinil, a proto v této části rozsudek zrušil. 5. Proti rozsudku městského soudu (konkrétně proti části výroku II., kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku obvodního soudu) podali stěžovatelé dovolání, v němž formulovali řadu otázek, kterým přisoudili "zásadní právní význam" a kterými se Nejvyšší soud dosud nezabýval, což mělo činit jejich dovolání přípustným a meritorně přezkoumatelným. Konkrétně vznesli otázky, zda a) může zásahem do práva na spravedlivý proces, respektive porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, dojít současně též k zásahu do dalších práv, a pokud ano, zda tento zásah může způsobit též nemajetkovou újmu, za kterou je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, a to vedle zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.; b) zda nekonvenčnost sňatku a etnicita či náboženství jednoho z manželů mohou být faktory, které odůvodňují přísnější prověřování dotyčného manželství podle zákona pobytu cizinců na území ČR, které si může vyžádat delší dobu trvání příslušného správního řízení; a c) zda újma způsobená nesprávným úředním postupem, kterou mohl nebo musel poškozený vzhledem k okolnostem svého případu očekávat, je z důvodu této své očekávatelnosti újmou nižší intenzity. 6. Nejvyšší soud podané dovolání ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl, neboť je neshledal přípustným, když se neztotožnil s názorem stěžovatelů, že napadené rozhodnutí městského soudu záviselo na vyřešení vymezených otázek ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Ve vztahu k prvně vymezené otázce Nejvyšší soud konstatoval, že "z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že se nárokem (stěžovatelů) na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva nebýt diskriminován a zásahem do dalších výše uvedených práv zabývaly samostatně vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Daný nárok důvodným neshledaly, neboť dospěly k závěru, že k zásahu do vyjmenovaných práv nedošlo, nikoliv k závěru, že újmu spočívající v zásahu do dalších práv lze hodnotit pouze v rámci újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jak dovozují (stěžovatelé) v dovolání." Další dvě vymezené otázky pak dle Nejvyššího soudu cílí na právní závěry obvodního soudu, přičemž městský soud "se těmito otázkami nezabýval, neboť dospěl k závěru, že předně je nezbytné se zabývat otázkou, zda lze v případě posuzovaného řízení vycházet ze záv