II.ÚS 1575/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1575/18 ze dne 11. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kotíka, zastoupeného Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2018, č. j. 20 C 169/2017-30, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 62 Co 128/2018-38, spojené s návrhem na zrušení čl. I bod 89 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil rovněž s návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu na zrušení "čl. I bod 89. zákona č. 7/2009 Sb. kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony". Citované ustanovení zní: "V § 202 odst. 2 se částka ‚2 000 Kč? nahrazuje částkou ‚10 000 Kč?." Dále stěžovatel navrhl přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 20 C 169/2017-30, uložil žalovanému (společnosti 1-2Umobil s.r.o.) zaplatit stěžovateli částku 3.500 Kč s příslušenstvím (výrok I). Dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 5.440 Kč spolu s příslušenstvím (výrok II) a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí o povinnosti žalovaného uhradit stěžovateli částku 3.500 Kč s příslušenstvím odůvodnil soud prvního stupně tím, že se jedná o náklady na znalecký posudek, které stěžovatel účelně vynaložil v souvislosti s reklamací mobilního telefonu. Zamítavé rozhodnutí ve vztahu k výroku II naopak soud odůvodnil soud tím, že stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by nejpozději do 14 dnů od odstoupení od smlouvy vrátil žalovanému zboží, které od něj obdržel, jak to požaduje ustanovení § 1831 odst. 1 občanského zákoníku. Z uvedeného důvodu proto soud shledal žalobní požadavek na zaplacení částky 5.440 Kč s příslušenstvím za nedůvodný. 3. Následně odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením městského soudu v Praze odmítnuto. V posuzované věci byl totiž podle městského soudu předmět sporu stěžovatelem vymezen částkou 8.940 Kč, sestávající se z nároku na náhradu znaleckého posudku ve výši 3.500 Kč pro účely reklamace a nároku na úhradu kupní ceny za mobilní telefon ve výši 5.440 Kč z důvodu odstoupení od kupní smlouvy pro vady výrobků. Napadený rozsudek tak lze podřadit pod ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád" nebo "o. s. ř."), proti němuž odvolání není přípustné. Podle § 202 odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že: "Odvolání není přípustné proti rozsudku, vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání." 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 6. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že žalobě měl prvostupňový soud vyhovět v plném rozsahu, neboť povinnost zakotvená v ustanovení § 1832 odst. 4 občanského zákoníku, tedy vrátit nebo prokázat vrácení zakoupeného zboží, se vztahuje jen na smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory, kdy spotřebitel odstoupí od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření. V právě posuzovaném případě však stěžovatel odstoupil od smlouvy jako spotřebitel po více než roce od zakoupení zboží (mobilního telefonu) pro jeho vady, resp. proto, že jeho v pořadí druhá reklamace nebyla vyřízena do 30 dnů. 7. K dané věci musí Ústavní soud - v souladu s výše uvedeným - především uvést, že do výkladu podústavního práva zastávaného obecným soudem by mohl zasáhnout jen tehdy, pohyboval-li by se tento výklad obecného soudu zjevně mimo obvyklý spravedlnostní rámec, nerespektoval by kogentní znění právních norem a porušoval by základní práva účastníků řízení. Taková situace však v právě posuzovaném případě nenastala. Nalézací soud totiž vyšel z toho, že za situace, kdy stěžovatel žalovanému vadný mobil nevrátil (a ani neprokázal, že by podnikl kroky k jeho vrácení), nemá žalovaný povinnost peněžní prostředky (jichž se stěžovatel domáhal předmětnou žalobou) vydat a poukázal přitom na obdobnou povinnost spotřebitele, žádá-li vrácení peněz poté, co odstoupil od smlouvy ve čtrnáctidenní lhůtě, kdy tato smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory. Stěžovatel přitom ve svém důsledku tuto úvahu nalézacího soudu podle Ústavního soudu relevantně nezpochybňuje, když zejména nepředkládá žádný jiný přesvědčivý výklad, který by bránil tomu, aby měl spotřebitel v konečném důsledku ve své dispozici jak zboží, tak obnos odpovídající jeho kupní ceně (resp. její části). 8. Není zcela přiléhavá rovněž námitka stěžovatele, že jej soud nepoučil o tom, že podle jeho názoru jde v dané věci o synallagmatický vztah a že tedy musí upravit petit žaloby. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 821/13 ze dne 29. 7. 2013, pak i jen z jeho narativní části výslovně vyplývá, že tehdejší stěžovatelka odmítla vrátit kupní cenu oproti předání zboží. Tedy i zde tehdejší žalobce žádal vrácení kupní ceny oproti vrácení zakoupeného zboží (byť tak formuloval žalobní petit až po poučení soudem). Naopak sám stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na ustanovení § 2993 občanského zákoníku (týkající se obecně povinnosti stran vrátit si plnění při zániku závazku) a dovozuje z něj, že povinnost vrátit mobilní telefon by měl až tehdy, vyzval-li by jej k tomu žalobce. Ústavnímu soudu přitom - jak bylo výše uvedeno - nepřísluší bez dalšího provádět výklad daného ustanovení, když i komentářová literatura [Eliáš Jan - Adamová Hana § 2993 (Vrácení plnění poskytnutého bez platného závazku či na základě zrušeného závazku). In: Švestka, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář. Svazek 6, [Závazky z jiných právních důvodů]. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1254 a násl.] se v tomto ohledu nevyjadřuje zcela jednoznačně a její závěry se týkají spíše až "procesního stavu", tedy až řízení před soudem. Proto - a rovněž s ohledem na to, že obvodní soud aplikoval na jím hodnocenou situaci právní úpravu nejbližší (tedy v relaci podnikatel - spotřebitel) - Ústavní soud výklad obvodního soudu akceptuje. Aplikace ustanovení § 1832 odst. 4 občanského z