II.ÚS 1754/18

Ústavnímu soudu byl dne 21. 5. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho práva dle čl. 12 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy.

Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 299 odst. 2 trestního zákoníku (neoprávněné nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy - papoušky). Papoušci byli stěžovateli následně zabaveni Českou inspekcí životního prostředí (dále jen "ČIŽP"). Stěžovatel opakovaně podával žádosti o vydání dotčených exemplářů papoušků. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen "okresní soud) rozhodl o jedné z těchto žádostí napadeným usnesením ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 T 105/2013 - 1501 tak, že ji zamítl. Proti citovanému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Ten o ní rozhodl usnesením ze dne 1. 3. 2018 č. j. 7 To 57/2018-1533 a rovněž ji zamítl. Usnesení krajského soudu bylo posledním procesním prostředkem ochrany práva, který zákon stěžovateli poskytuje.

Dále stěžovatel podal ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 6. 2017, kterým byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele, prostřednictvím níž se domáhal zrušení rozhodnutí ČIŽP ze dne 30. 4. 2015 o zabavení předmětných papoušků. Ústavní stížnost směřuje i proti v záhlaví citovanému rozsudku městského soudu ze dne 26. 5. 2017, jímž byla zamítnuta správní žaloba stěžovatele na zrušení dalšího podobného rozhodnutí ČIŽP ze dne 24. 4. 2015.

Stěžovatel ústavní stížností napadá celou řadu rozhodnutí vydaných v rozličných soudních řízeních (správních, trestních). Jejich pojítkem je nesouhlas stěžovatele se zabavením specifikovaných exemplářů papoušků, se zamítnutím jejich vydání a obecně se svým odsouzením. Namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 2 Listiny a zásady nulla poena sine lege dle čl. 39 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017 se jedná o nepřípustný návrh, neboť stěžovatel ústavní stížností brojí pouze proti rozhodnutím o nikoliv posledním procesním prostředku ochrany práva.

Ústavní soud se v této souvislosti zabýval otázkou, proti kterým rozhodnutím nyní posuzovaná ústavní stížnost směřuje. Jeho pozornosti totiž neuniklo, že stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu ze dne 21. 6. 2017 kasační stížnost, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2018 č. j. 1 As 308/2017-33 tak, že ji zamítl. Ústavní soud - respektuje závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. dubna 2004 č. 57567/00 a rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice ze dne 25. května 2004 č. 49478/99 - posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že z nich nelze dovodit stěžovatelův záměr napadnout rovněž citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, neboť jej v žádné části ústavní stížnost nezmiňuje ani nepřikládá jeho kopii. Nutno dodat, že i kdyby Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, musel by ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítnout pro opožděnost ve smyslu § 72 odst. 3 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Pozornosti Ústavního soudu neuniklo ani to, že stěžovatel podal kasační stížnost také proti rozsudku městského soudu ze dne 26. 5. 2017, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2019 č. j. 3 As 214/2017-52 tak, že ji zamítl. Podobně jako v předchozím případě dospěl Ústavní soud k závěru, že z obsahu nyní posuzované ústavní stížnosti nelze nijak dovodit, že by měl stěžovatel v úmyslu napadnout též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019. Na okraj lze podotknout, že stěžovateli zůstává zachována dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům, jež začne běžet dnem doručení výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2019 (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017 musí být ústavní stížnosti odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2018 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. 1. 2018 Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto v uvedeném rozsahu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V této části dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud předesílá, že srovnal obsah nyní posuzované ústavní stížnosti s obsahem stěžovatelovy předchozí ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. II. ÚS 1116/18 ze dne 17. 4. 2018, přičemž nemohl přehlédnout, že až na několik doplněných nebo pozměněných odstavců se jedná o návrh s prakticky identickým zněním. Tato skutečnost je o to víc zarážející, že ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 1116/18 byla podána proti rozhodnutím správních soudů, kdežto nyní posuzovaná ústavní stížnost se (primárně) týká zcela odlišných rozhodnutí trestních soudů.

S ohledem na řečené se Ústavní soud zabýval pouze těmi argumenty, které jsou nové a k nimž se nevyjádřil již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1116/18 ze dne 17. 4. 2018. Jedná se o námitku rozporu napadených rozhodnutí s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz bod 39 stížnosti), námitku absence řádného odůvodnění (viz bod 57 in fine stížnosti) a námitku svévolného rozhodování obecných soudů (viz bod 58 stížnosti).

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dle své ustálené judikatury zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy), a proto není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v soudním řízení. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Tímto prizmatem posuzoval Ústavní soud stěžovatelovu stížnost. Po zvážení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí krajského a okresního soudu dospěl k přesvědčení, že tato rozhodnutí nenesou jakékoliv známky svévole. Obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a interpretovaly je způsobem, který se nikterak nevymyká z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů ani z ústavněprávních limitů. Napadená rozhodnutí jsou řádně, logicky a srozumitelně odůvodněna a jejich rozsah odpovídá dotčené problematice a argumentaci uplatněné stěžovatelem. Brojí-li stěžovatel proti (domnělé) přehnané stručnosti napadených rozhodnutí, nelze přehlédnout, že to bylo právě stěžovatelovo opakované uplatňování stejných argumentů v řadě rozličných řízení, které soudům umožnilo v pozdějších rozhodnutích odkazovat na odůvodnění těch předchozích. Ústavní soud neshledal ani důvod k pochybnostem o souladu napadených rozhodnutí s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k přesvědčení, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost tudíž mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.