Ústavní soud II.ÚS 1775/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel současně v ústavní stížnosti odmítá všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou dány důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatele nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků. Podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2906/23, sp. zn. I. ÚS 3156/23, sp. zn. I. ÚS 2554/22, sp. zn. III. ÚS 2667/18, sp. zn. I. ÚS 44/15 aj.).

Stěžovatel je tedy již dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. I nadále však volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli poučení o zákonných požadavcích k podání řádné ústavní stížnosti, a to zejména, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na novém a přitom stále stejném poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozhodnutí ve věci Horyna proti České republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, byl-li stěžovatel nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatele. Navíc odmítá-li stěžovatel všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.