II.ÚS 1793/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1793/07 ze dne 19. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) J. M., 2) A. M., zastoupených JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 18, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2003 č. j. 41 C 37/2000-409, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 12. 2003 č. j. 41 C 37/2000-453, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005 č. j. 58 Co 221/2004-514 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 1098/2006-545, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 a doplněnou dne 21. 1. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 41 C 37/2000 bylo zjištěno následující: Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (ve znění opravného usnesení) bylo stěžovatelům coby žalovaným uloženo uzavřít se žalobci (dále též "vedlejší účastníci") dohodu o vydání nemovitostí, popsaných ve výroku rozsudku (výrok I.), a byl zamítnut žalobní návrh, aby povinnost uzavřít uvedenou dohodu byla uložena také žalovanému prof. J. M. (výrok II.). Současně bylo výroky III. až VI. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. O odvolání žalovaných rozhodl Městský soud v Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, potvrdil ve výroku o věci samé a ve výrocích III., V. a VI., v přesněji formulovaném znění petitu (po předchozí změně žalobního návrhu vedlejších účastníků po úmrtí žalovaného prof. J. M.), jehož změnu připustil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Takto bylo rozhodnuto poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 zrušil předchozí ve věci vydaná rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými byla žaloba vedlejších účastníků zamítnuta. Odvolací soud nejdříve rozhodl, že v řízení bude po úmrtí prof. M. pokračováno s 2. a 3. žalovanými jako s jeho dědici, a k návrhu vedlejších účastníků připustil tomu odpovídající změnu žalobního petitu. Poté stejně jako soud prvního stupně vyšel ze závěrů zrušujícího nálezu Ústavního soudu a dospěl ke stejnému závěru, že vedlejší účastníci jsou oprávněnými osobami ve smyslu § 19 a § 20 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), dále že výzva k vydání věcí byla řádně a včas uplatněna, stejně jako žaloba, že stěžovatelé jsou, jako osoby blízké ve vztahu k původním vlastníkům nemovitostí, o něž jde, povinnými osobami podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť jejich právní předchůdci nabyli sporné nemovitosti za cenu nižší o 27,22 %, než jaká měla být dle tehdy platného cenového předpisu, i na základě protiprávního zvýhodnění s ohledem na tehdejší angažovanost původního žalovaného prof. J. M. Odvolací soud potvrdil i povinnost stěžovatelů vydat vedlejším účastníkům sporné pozemky, které byli získány do osobního užívání v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku, která byla získána za podmínek uvedených v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 28 Cdo 1098/2006-544 odmítl. Dospěl k závěru, že z obsahu spisu a dovolání ani z vlastních poznatků nevyplynulo, že by odvolací soud ve svém rozsudku řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně či v rozporu s hmotným právem, nebo otázku, která by nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. Přitom vyšel z publikovaných právních názorů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, týkajících se interpretace a aplikace ustanovení § 4 odst. 2 a § 8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. V ústavní stížnosti proti rozsudkům soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu stěžovatelé zpochybňují svoje postavení povinných osob, přičemž poukazují na skutečnost, že zákon č. 87/1991 Sb. nabyl účinnosti 1. 4. 1991 a původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí A. M. starší (matka stěžovatelů) zemřela 4. 3. 1991. Ve smyslu tohoto zákona nikdy neobdržela výzvu k vydání věci a nevznikla jí tedy žádná povinnost a ani na dědice nemohla taková "neexistující" povinnost přejít. Dle jejich názoru nemělo být na jejich případ aplikováno v rozsudcích citované stanovisko Nejvyššího soudu, s nímž rozsáhle polemizují, a které označují za rozporné s Listinou. Upozorňují na to, že nemovitosti na ně nebyly převedeny, ale vlastnické právo na ně přešlo děděním. Zpochybňují i postavení vedlejších účastníků coby oprávněných osob a uvádějí, že nebyla ani nikdy prokázána skutečnost, že by vedlejší účastníci zaslali nějakou výzvu. V postupu obecných soudů spatřují porušení svého vlastnického práva. K porušení práva na spravedlivý proces mělo dle stěžovatelů dojít tím, že jim bylo odňato právo na princip rovnosti zbraní, neboť soudy vycházely z důkazů, které vyzněly v neprospěch stěžovatelů, a k důkazům, které navrhovali stěžovatelé nepřihlédly, resp. je ani neprovedly. Polemizují se závěry obecných soudů, že manželé M. nabyli sporné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění a provedené důkazy vyhodnocují odlišně od obecných soudů. Dle nich přes pět zpracovaných znaleckých posudků nebyla zjištěna "vyšší cena" takovým způsobem, jak ji předpokládá zákon, když se vycházelo ze stanovené ceny, která nemá oporu v důkazech. Poukazují na to, že stát nabyl spornou nemovitost rozhodnutím o propadnutí majetku vedlejších účastníků, tedy zcela bezplatně, a nemohl ji tedy nabýt za cenu vyšší než zjištěnou podle § 2 - 13 zákona č. 182/1988 Sb. Vzhledem k tomu, že nabyvatelé uhradili kupní cenu přesně podle znaleckého posudku, který byl vypracován na základě objednávky státu, je evidentní, že nedošlo k porušení zákona č. 182/1988 Sb. a ani nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů. I v tomto směru poukazují na nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, předkládají své vlastní hodnocení a připomínají, že ze všech uchazečů to byli jedině manželé M., kteří splňovali kritéria podle čl. 9 odst. 2 písm. a), b) Zásad Rady ONV Praha 4, které zpracovávaly postup pro výběr uchazečů o prodej nemovitostí na základě vyhl. č. 61/1986 a vyhl. č. 119/1988 Sb. K otázce vydání pozemků, ke kterým bylo zřízeno právo osobního užívání, poukazují na nález pléna Ústavního soudu č. 15/98 ze dne 31. 3. 1999, jímž byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a vyvozují z něj, že ani tyto pozemky neměly být vydány, neboť právo osobního užívání na ně přešlo od osob, které evidentně věc nenabyly od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, resp. na základě protiprávního zvýhodnění. Jejich vydáním byla nepochybně spáchána křivda nová, což je v rozporu se smyslem restitučního zákona. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 poukázal na to, že se věcí velmi podrobně zabýval, řádně se vypořádal s provedenými důkazy a vyvodil z nich skutková zjištění, která posléze i náležitě právně posoudil. Odkázal proto na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že porušení tvrzených práv nelze spatřovat v tom, že stěžovatelé mají na věc jiný názor. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Nejvyšší soud má za to, že stěžovatelé namítají neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné hodnocení důkazů; takové námitky však nemají povahu dovolacích důvodů podle občanského soudního řádu. S názory obsaženými v ústavní stížnosti, včetně paušálního závěru, že stanovisko občanskoprávního kolegia uveřejněné pod č. 34/1993 Sb. s. r. je v rozporu s Listinou, se dle něj nelze ani zčásti ztotožnit. Ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Vedlejší účastníci jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů nedošlo k žádnému zásahu do práv stěžovatelů. Upozorňují na to, že soudu předložili písemný doklad o tom, že výzvu k vydání věci podali v zákonné lhůtě, což konstatoval i Ústavní soud ve zrušujícím nálezu sp. zn. III. ÚS 470/97. Dále se podrobně vyjadřují k tvrzení stěžovatelů, že nebylo prokázáno, že by manželé J. a A. M. nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. I tyto skutečnosti byly dle vedlejších účastníků v průběhu soudního řízení jednoznačně prokázá