II.ÚS 1840/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1840/15 ze dne 10. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015 č. j. 21 Cdo 1052/2015-320, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. července 2014 č. j. 8 Co 695/2013-263 a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. června 2013 č. j. 13 C 50/2011-129, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Iva Mantheeho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 13 C 50/2011 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 6. 2013 č. j. 13 C 50/2011-129 byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. 5. 2008, uzavřená mezi dárci René Mantheem a Mgr. Janou Mantheeovou a obdarovaným vedlejším účastníkem jako žalovaným (dále též "žalovaný") je vůči stěžovateli právně neúčinná (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu na nákladech řízení částku 17 394 Kč (výrok II.); dále okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku, o jejíž výši bude rozhodnuto v samostatném usnesení (výrok III.). 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 7. 2014 č. j. 8 Co 695/2013-263 byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrzen (výrok I.). Ve výrocích II. a III. byl rozsudek okresního soudu zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). 4. Podle krajského soudu je správným závěr okresního soudu, že dlužník (René Manthee) má majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil, a žalobu proto bylo nutno zamítnout. Krajský soud současně zdůraznil, že rozhodná byla výše pohledávky k datu účinnosti odporované darovací smlouvy, čili k datu 16. 5. 2009 (správně ke dni, kdy nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí; darovací smlouva byla uzavřena dne 12. 5. 2008, právní účinky vkladu vlastnického práva na základě této darovací smlouvy nastaly ke dni 16. 5. 2009). Krajský soud proto neshledal důvodnou námitku žalobce, že měly být zohledněny i další pohledávky žalobce vůči dlužníkovi, a to narůstající úrok z prodlení za další období, náklady nalézacího řízení a náklady exekučního vymáhání, které si žalobce vyčíslil k datu podání odvolání. 5. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 1052/2015-320 bylo podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto dovolání žalobce (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Podle názoru Nejvyššího soudu není dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že při posuzování výše vymahatelné pohledávky se za vymahatelnou pohledávku považuje jistina pohledávky a příslušenství této pohledávky, jež přirostlo k jistině do dne účinnosti odporovaného právního úkonu dlužníka, přičemž ke zbývající části příslušenství této pohledávky přirostlé k jistině po účinnosti tohoto právního úkonu se pro účely posuzování výše vymahatelné pohledávky nepřihlíží. To je nejen v rozporu s § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), ale taktéž s judikaturou Nejvyššího soudu. 7. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 21 Cdo 2975/2011 (na který odkazuje ve svém usnesení také dovolací soud), podle kterého se vymahatelnou pohledávkou rozumí jistina a celé příslušenství této pohledávky. Nejvyšší soud při řešení otázky, zda úroky z prodlení, které vznikly poté, co nastaly účinky vkladu vlastnického práva dle odporovaného právního úkonu do katastru nemovitostí, lze považovat za vymahatelnou pohledávku, dospěl k závěru, že je (rozumí se) vymahatelnou pohledávkou celá nepřiznaná částka, tedy jistina včetně úroků z prodlení jako jejího zákonného příslušenství (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku). Přitom "věřitel se může, v důsledku účinků pravomocným soudním rozhodnutím určené odporovatelnosti, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (na základě exekučního titulu vydaného proti dlužníku) vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, jen k uspokojení své pohledávky (přiznané exekučním titulem) nejvýše v rozsahu, v jakém byla vymahatelnou v okamžiku rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě". Stěžovatel dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 č. j. 21 Cdo 856/2011, podle kterého "předpokladem odporovatelnosti není zkrácení uspokojení (již) vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele; postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele, aniž by bylo rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Podmínkou pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska to, aby v době odporovaného úkonu dlužníka zde byla jakákoliv pohledávka (i budoucí) jeho věřitele, jejíž zkrácení dlužník sleduje, tedy že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku)". 8. Jestliže tedy obecné soudy svá rozhodnutí o meritu věci založily na právním názoru, že při posuzování podmínek odporovatelnosti právního úkonu se přihlíží pouze k pohledávkám a jejich příslušenství, které zde byly v době uskutečnění, resp. účinnosti zkracujícího právního úkonu dlužníka, a na budoucí pohledávky a jejich příslušenství se pro tyto účely nepřihlíží, je podle stěžovatele tento právní názor obecných soudů v příkrém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. 9. Obecné soudy podle názoru stěžovatele rozhodly v rozporu s textem i se smyslem a účelem zákona. Jestliže zákon výslovně hovoří o "vymahatelné pohledávce", aniž by stanovil, že se § 42a občanského zákoníku týká pouze části vymahatelné pohledávky, je zřejmé, že se při posuzování výše pohledávky, jejíž uspokojení bylo odporovaným právním úkonem zkráceno, přihlíží k celé pohledávce včetně jejího celého příslušenství, tedy i ke smluvním úrokům, úrokům z prodlení, smluvním pokutám i nákladům spojeným s vymáháním této pohledávky, přirostlým k pohledávce poté, co nabyl účinnosti zkracující právní úkon dlužníka. Rozhodnutí obecných soudů jsou rovněž v rozporu s principy spravedlnosti. 10. Stěžovatel dále namítá, že toto pochybení soudů nižšího stupně však nenapravil ani soud dovolací, když dovolání stěžovatele odmítl a dovolacími námitkami stěžovatele se vůbec nezabýval. Stěžovatel poukazuje na to, že pokud § 237 o. s. ř. umožňuje podat dovolání mj. z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, měl by dovolací soud ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání vysvětlit (alespoň stručně), proč "není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak". Jestliže dovolací soud bližší důvod, proč se odmítl dovoláním zabývat, do odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, je jeho rozhodnutí v tomto směru naprosto nepřezkoumatelné, neboť není možné zjistit, jak tuto věc posoudil, jakými úvahami se řídil, jak se vypořádal s jednotlivými dovolacími námitkami stěžovatele apod. 11. Jestliže pak dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl také z toho důvodu, že v části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění soudů