II.ÚS 1852/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1852/19 ze dne 30. 10. 2019 N 182/96 SbNU 300 Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j. 23 Cdo 1743/2017-176 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016 č. j. 51 Co 305/2016-124, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a společnosti Škoda Transportation, a. s., sídlem Emila Škody 2922/1, Jižní Předměstí, Plzeň, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, sídlem Klimentská 46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j 23 Cdo 1743/2017-176 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019 č. j 23 Cdo 1743/2017-176 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 65 C 185/2015, stěžovatelka byla účastníkem rozhodčího řízení sp. zn. Rsp 1327/12 vedeného před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Protistranou byla Škoda Transportation, a. s., (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem). V průběhu rozhodčího řízení stěžovatelka vznesla námitku podjatosti rozhodce, které nebylo rozhodčím soudem vyhověno. Následně proto podala žalobu dle § 12 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). 3. V průběhu řízení o žalobě vydal rozhodčí soud rozhodčí nález, který stěžovatelka napadla žalobou dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 proto přerušil řízení o žalobě na vyloučení rozhodce až do rozhodnutí o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že jedním z důvodů žaloby na zrušení rozhodčího nálezu je i podjatost rozhodce. Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o přerušení řízení zrušil a řízení o žalobě na vyloučení rozhodce zastavil. Podle odvolacího soudu není dána pravomoc obecných soudů k rozhodnutí o vyloučení rozhodce za situace, kdy rozhodčí soud má vnitřní pravidla pro postup při podání námitky podjatosti a strany se dohodly, že tímto postupem nahradí postup dle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatelčino dovolání proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se rozhodčí doložkou nevzdala záruk na nestrannost a nezávislost rozhodčího soudu. Ustanovení § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je nadto podle jejího názoru kogentní s tím, že strany se sice mohou dohodnout na postupu pro vyloučení rozhodce, avšak taková dohoda nezbavuje kteroukoliv ze stran práva obrátit se v dané věci na nezávislý soud. Výklad obecných soudů stěžovatelka považuje nejen za rozporný s jazykovým zněním zákona, ale i za ústavně nekonformní, neboť má údajně za následek, že vnitřní pravidla rozhodčího soudu mají přednost před zákonem a mohou derogovat zákonem garantované právo účastníků řízení na to, aby podjatost rozhodce byla posouzena soudem. 5. Bez ohledu na uvedené stěžovatelka dodává, že uzavřením rozhodčí doložky se soudního přezkumu nestrannosti soudce nevzdala. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva totiž musí být vzdání se některých záruk spravedlivého procesu jednoznačné. Požadavek jednoznačnosti údajně nebyl naplněn, přičemž stěžovatelka se svého práva nemohla vzdát pouze implicitně tím, že uzavřela rozhodčí doložku. Uvedené podle stěžovatelky platí tím spíše za situace, kdy relevantní znění rozhodčího řádu sice obecně upravuje postup pro vyloučení rozhodce, ale neplyne z něj, že by byl vyloučen postup podle věty druhé § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Dle stěžovatelky se ostatně zmiňované ustanovení zjevně netýká dohod, kterými se strany obecně podřizují řádu určitého rozhodčího soudu, který obsahuje pravidla pro vyloučení rozhodce, tedy ani rozhodčí doložky. Dané ustanovení údajně dopadá výhradně na situace, kdy již vyšly najevo okolnosti relevantní pro vyloučení rozhodce, který se funkce rozhodce nevzdal. V takovém případě mají strany dle stěžovatelky možnost dohodnout se na postupu vedoucím k možnému vyloučení rozhodce. 6. Stěžovatelka dodává, že jí soudy odpírají nejen ochranu prostřednictvím žaloby dle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, ale i prostřednictvím žaloby dle § 31 téhož zákona, neboť Nejvyšší soud ve své judikatuře vyloučil, aby podjatost rozhodce byla důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu. Tomu údajně odpovídá i rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 32/2018 ze dne 20. 3. 2019 (vydaný ve věci žaloby stěžovatelky na zrušení předmětného rozhodčího nálezu). Stěžovatelka poukazuje na to, že Nejvyšší soud dezinterpretoval literaturu, na kterou v napadeném usnesení poukázal, neboť ta vycházela právě z toho, že podjatost rozhodce je uplatnitelná i v žalobě dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. 7. Výklad soudů podle stěžovatelky znemožňuje jakoukoli ochranu účastníků rozhodčího řízení proti vadným rozhodčím nálezům postrádajícím i základní atribut spravedlivého projednání věci, jaký nestrannost rozhodce představuje. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 9. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 10. Nejvyšší soud odkázal na své rozhodnutí a vyjádřil přesvědčení, že ústavně zaručená práva stěžovatelky neporušil. 11. Vedlejší účastnice řízení předně zdůraznila, že napadená rozhodnutí se týkají výhradně řízení o žalobě na vyloučení rozhodce dle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, Ústavní soud by se tak neměl vyjadřovat k tomu, v čem lze spatřovat důvod pro zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 zákona o rozhodčím řízení. 12. Vedlejší účastnice dále poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2266/09 ze dne 22. 10. 2009, podle kterého nelze za situace, kdy o námitce podjatosti rozhodce v rozhodčím řízení rozhodl orgán rozhodčího soudu, relevantně namítat, že zde nebylo žádné adekvátní ochrany. V rozhodčím řízení sp. zn. Rsp 1327/12 rozhodovalo o námitce podjatosti předsednictvo rozhodčího soudu. Šlo podle vedlejší účastnice o orgán k tomu povolaný dohodou stran, které se domluvily na použití pravidel rozhodčího soudu, v nichž byl upraven i postup při vyloučení rozhodce. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka nebyla připravena o možnost namítat podjatost rozhodce, tuto možnost měla a využila ji, což mohlo vést ke sledovanému cíli, tedy k odvolání rozhodce příslušným orgánem, pouze tím orgánem nebyl obecný soud. 13. Vedlejší účastnice nesouhlasí s výkladem § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, jak ho prezentuje stěžovatelka. Podle vedlejší účastnice nejde o ustanovení kogentní, nýbrž o ustanovení, od nějž se strany mohou odchýlit, což má odpovídat jeho jazykovému znění i principům ovládajícím rozhodčí řízení. V každém případě vedlejší účastnice považuje předmětnou otázku za podústavní, do níž by Ústavní soud neměl zasahovat. 14. Konečně, vedlejší účastnice poznamenává, že úspěch ústavní stížnosti by nemohl mít vliv na výsledek řízení, jelikož rozhodčí řízení již bylo skončeno, čímž údajně odpadl předmět stěžovatelčiny žaloby dle § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. 15. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž stěžovatelka odmítla argumentaci, že by se Ústavní soud neměl zabývat výkladem § 12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Mnohá ústavní práva působí skrze normy podústavní síly a v daném kontextu stěžovatelka Ústavní soud žádá, aby posoudil, že výkladem a aplikací zákona ze strany obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Takové posouzení podle stěžovatelky odpovídá roli a pravomoci Ústavního soudu. 16. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem vedlejší účastnice, že by měl Ústavní soud posuzovat věc izolovaně bez zohlednění toho, zda stěžovatelka má možnost namítat podjatost rozhodce jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, že by vyhovění ústavní stížnosti nemělo reálné dopady, neboť pokud by se potvrdilo, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu na vylouč