II.ÚS 1870/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1870/15 ze dne 11. 8. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky RENAULT RETAIL GROUP CZ, s. r.o., se sídlem Praha 5, Helsinská 166/2, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 33 Cdo 1323/2013-401, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 16. 9. 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ze dne 23. 6. 2015 napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka spatřuje pochybení obecných soudů ve způsobu, jakým řešily námitky týkající se její odpovědnosti za vady prodané věci, konkrétně vady klimatizace osobního automobilu. Dle stěžovatelky vada vznikla v důsledku havárie, ke které došlo 15. 1. 2007, tedy krátce předtím, než se poprvé projevily vady klimatizace. Za takové poškození automobilu a jeho důsledky stěžovatelka neodpovídá. Stěžovatelka taktéž namítá, že nebyla ze strany žalobkyně Daniely Peškové (dále jen "žalobkyně") splněna podmínka řádného uplatnění nároku z odpovědnosti za vady prodané věci v průběhu záruční doby a podmínka opakovaného výskytu odstranitelné vady po opravě. Obecné soudy dle stěžovatelky opomenuly, že odpovědnost prodávajícího se nevztahuje na vady způsobené kupujícím a je primárně vázána na vlastnosti věci. Kupující je přitom povinen postupovat tak, aby bylo zřejmé, že jsou uplatněny právě nároky zodpovědnosti za vady v záruční době. Stěžovatelka upozorňuje, že obecné soudy vycházely na jedné straně z toho, že u kupujícího lze bez dalšího předpokládat efektivní jednání směřující k tomu, aby odstranitelná vada vyskytnuvší se během záruční doby byla opravena, a na straně druhé z toho, že bez ohledu na okolnosti je prodávající vždy odpovědný za to, že při návštěvě servisu k opravě nedošlo. Taková nerovnost se v daném případě projevila i v hodnocení důkazů soudem, když nebyly vzaty v úvahu důkazy, z nichž bylo možné dovodit závěr, že k řádnému uplatnění vady během záruční doby vůbec nedošlo, a současně byly odmítnuty důkazní návrhy umožňující objasnit skutkový stav, pokud jde o okolnosti obou návštěv žalobkyně v servisu. 3. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je v převážné části zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze či Obvodního soudu pro Prahu 5 nedošlo. 4. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. 5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. 6. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Žalobkyně se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 30. 10. 2007, ve spojení s jejím doplněním ze dne 30. 4. 2010, domáhala, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jí částku 636 092 Kč s příslušenstvím proti vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686, VIN VF1JMRF0534416341 (dále také jen "automobil"). Rozsudkem ze dne 16. 9. 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, ve spojení s usnesením ze dne 7. března 2012, č. j. 20 C 579/2007-289, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě zcela vyhověl. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jestliže žalobkyně důvodně uplatnila právo z odpovědnosti za vady prodané věci [§ 619 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník")] a oprávněně od kupní smlouvy odstoupila, je povinností účastníků smlouvy navzájem si vrátit plnění, která podle ní dostali (§ 457 občanského zákoníku). K odvolání stěžovatelky odvolací soud přiznal žalobkyni z titulu požadavku na vrácení kupní ceny částku 384 600 Kč, představující obvyklou cenu automobilu k okamžiku odstoupení od kupní smlouvy (26. 9. 2007), která podle něj zohledňuje opravu vozu v roce 2007 a skutečný technický stav. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v části, ve které žalobu zamítnul, zrušil s odůvodněním, že jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že je nezbytné zjistit tržní (obvyklou) cenu vozidla k okamžiku odstoupení od smlouvy s přihlédnutím ke zjištěným poškozením, a za tím účelem zadal znalci znalecký úkol, měl se vypořádat s žalobkyní předloženým znaleckým posudkem Ing. Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, podle jehož závěrů označená poškození vozidla neměla vliv na výši částky, kterou má stěžovatelka žalobkyni vrátit. Dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částky 384 600 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud zamítl. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že si je vědoma skutečnosti, že ohledně části žalovaného nároku dotčené měnícím rozsudkem odvolacího soudu řízení dále probíhá před Městským soudem v Praze, kterému byla věc v tomto rozsahu vrácena Nejvyšším soudem k dalšímu řízení. Z hlediska přezkumu Ústavním soudem je tato skutečnost významná potud, že ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky v části, jíž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331, změněn rozsudek soudu prvního stupně, dosud pravomocně uk