Ústavní soud II.ÚS 1871/25

Dne 25. 6. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena blanketní ústavní stížnost proti v záhlaví specifikovanému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2025. Dne 30. 6. 2025 stěžovatelka rozšířila petit (datum rozhodnutí OS Plzeň-sever nesprávně uvedla jako 31. 7. 2024) a rovněž podala návrh na odklad vykonatelnosti podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Až dne 16. 7. 2025 soudce zpravodaj vyzval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti, zejména o odstranění vad zastoupení.

Stěžovatelka reagovala žádostí o prodloužení lhůty k odstranění vad s tím, že hodlá požádat o ustanovení Českou advokátní komoru; výzvě soudce zpravodaj vyhověl a prodloužil lhůtu do 5. 9. 2025 (pátek).

Stěžovatelka dne 8. 9. 2025 soud informovala přípisem, že hodlá požádat o ustanovení Českou advokátní komoru, a podala opakovaně (shodnou) žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, stěžovatelka zejména není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že hodlá požádat o jeho určení Českou advokátní komoru.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost na samém sklonku zákonné dvouměsíční lhůty, opakovanými žádostmi o prodloužení lhůty k odstranění vad podání si lhůtu k podání ústavní stížnosti fakticky násobně prodloužila. Přes opakovanou výzvu soudu stěžovatelka o ustanovení advokáta doposud nepožádala. Z podání stěžovatelky je přitom patrné, že si je od počátku řízení vědoma procesních lhůt, zejména lhůty pro vyřízení žádosti u České advokátní komory. Stěžovatelce jsou tedy známé formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupena advokátem již při jejím podání.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Stěžovatelka byla o tomto následku poučena. Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelka je procesně orientovaná. Je nepochybné, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.