II.ÚS 1941/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1941/15 ze dne 20. 10. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Milíčovo nám. 620, 767 01 Kroměříž, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 18 Co 400/2012-226, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. června 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 3. 2012 č. j. 6 C 123/2008 - 183 byl ve výroku pod bodem I. zamítnut návrh žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") na určení, že žalovaný Ladislav Chramosta není dědicem ze závěti po Robertu Zapletalovi, zemřelém 18. 11. 2007, ve výroku pod bodem II. soud určil, že žalobce Ivan Zapletal je dědicem ze zákona po Robertu Zapletalovi, zemřelém 18. 11. 2008, ve výroku pod bodem III. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem pod bodem soud IV. určil, že žalovaný je povinen zaplatit České republice polovinu nákladů řízení ve výši 15.554,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2013 č. j. 18 Co 400/2012-226 byl rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 15. 3. 2012 č. j. 6 C 123/2008- 183 ve výroku pod bodem I. změněn jen tak, že žaloba na určení, že žalovaný Ladislav Chramosta, není dědicem Roberta Zapletala, zemřelého 18. 11. 2007, ze závěti ze dne 27. 2. 2006 se zamítá (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu); ve výrocích pod body II. a III. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Ve výroku pod bodem IV. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu); ve výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek Krajského soudu v Brně napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. května 2015 č. j. 21 Cdo 5067/2014-293 odmítl (výrok pod bodem I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení (výrok pod bodem II.). II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a z tohoto důvodu směřuje jeho ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, tedy proti rozsudku Krajského soudu v Brně. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil, pokud se týče platnosti závěti zůstavitele ze dne 27. 2. 2006, a proto v této části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje zákonné náležitosti dle § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel poukazuje na povinnost soudu, aby se v průběhu řízení a následně v odůvodnění rozsudku zabýval tím, zda právní úkon, který je pro rozhodnutí ve věci samé zásadní, vyhovuje základním náležitostem právního úkonu uvedeným v ust. § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V předmětné věci odvolací soud tuto zákonnou povinnost nesplnil a v odůvodnění rozsudku se nevypořádal s tím, jak nahlíží na zákonný požadavek určitosti právního úkonu - závěti zůstavitele ze dne 27. 2. 2006, pokud se jedná o určení osoby, která je dle závěti povolána k dědictví. V závěti je osoba označená za dědice uvedená jako "pan Chramosta z Hulína". Z takového označení a určení osoby, která má být dědicem ze závěti nelze podle stěžovatele jednoznačně dovodit, která konkrétní osoba je tím, komu má připadnout nemovitý majetek zůstavitele. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud se vůbec nevypořádal s tím, na základě jakých skutečností, důkazů a úvah dospěl k závěru, že je splněna základní náležitost závěti, a to určitost tohoto jednostranného právního úkonu v té části, ve které má být označena osoba, která má být dle závěti dědicem. Absence odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které se týká posouzení předběžné otázky, a to otázky platnosti závěti z hlediska zákonného požadavku její určitosti pokud jde o označení závětního dědice, zakládá nepřezkoumatelnost jím vydaného rozhodnutí a je porušením ústavního práva na spravedlivý proces. Stěžovatel dále uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně navrhl, aby věc byla podle § 12 odst. 2 o. s. ř. postoupena jinému věcně příslušnému soudu a aby věc neprojednával Okresní soud v Kroměříži. Důvodem návrhu stěžovatele na vhodnou delegaci byla skutečnost, že manželka stěžovatele Alena Zapletalová je vyšší soudní úřednicí u Okresního soudu v Kroměříži. Tomuto návrhu nebylo vyhověno a věc v prvostupňovém řízení projednal a rozhodoval Okresní soud v Kroměříži. Nevyhověním návrhu na vhodnou delegaci bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že advokát, který mu byl ustanoven, byl v řízení před obecnými soudy nečinný, dvakrát se nezúčastnil ústního jednání a v průběhu řízení byl pasivní. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal advokát dne 18. 5. 2012 tzv. blanketní odvolání, které ani přes několikeré urgence soudu prvního stupně ve stanovených lhůtách neodůvodnil. Stěžovatel uvádí, že odvolání nakonec odůvodnil sám písemným podáním ze dne 6. 8. 2012, aby bylo možno odvoláním napadený rozsudek v odvolacím řízení přezkoumat. Shovívavý postoj obecných soudů k pasivitě a liknavosti soudem ustanoveného právního zástupce stěžovatele vyústil v to, že nebyla v řízení respektována ústavní zásada práva na právní pomoc v řízení před soudy, zakotvená v čl. 37 odst. 2 Listiny a dále ústavní zásada rovnosti účastníků v řízení před soudy, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny. III. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). V předmětné věci odvolací soud poté, co vyřešil otázku neexistence důvodů vydědění žalobce, a tedy určení, že žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli, přistoupil k řešení dalšího žalobního návrhu - že žalovaný Ladislav Chramosta není dědicem ze závěti po Robertu Zapletalovi, když tato skutečnost měla zásadní význam pro určení, zda žalobce je dědicem ze zákona po zůstaviteli Robertu Zapletalovi v celém rozsahu, nebo má nárok jen na povinný díl dle § 479 občanského zákoníku jako tzv. neopomenutelný dědic. Odvolací soud dospěl k závěru, že závěť zůstavitele Roberta Zapletala ze dne 27. 2. 2006 je platnou závětí zůstavitele, když splňuje předepsané formální náležitosti a je z ní zřejmé, koho zůstavitel ustanovil za dědice, i rozsah majetku, který tomuto dědici odkázal. Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil z formulačních důvodů jen tak, že výrok upřesnil a doplnil datum závěti zůstavitele, kte