II.ÚS 2037/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2037/20 ze dne 30. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Michala Ferka, zastoupeného Mgr. Kateřinou Pščolkovou, advokátkou, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020 č. j. 33 Cdo 2/2018-465 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. června 2017 č. j. 15 Co 13/2017-284, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Milana Hulana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. 7. 2020, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku v T., na němž se nachází převážná část budovy ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník jako prodávající uzavřel dne 23. 4. 2015 kupní smlouvu s Václavem Matuškou jako kupujícím, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k této budově za kupní cenu 260 000 Kč. V kupní smlouvě byl kupující upozorněn na předkupní právo vlastníků pozemků, na nichž je stavba vybudována. Dne 27. 4. 2015 byl vedlejšímu účastníkovi doručen dopis, jímž Ing. Romana Janovská uplatnila své předkupní právo k uvedené budově. Dne 28. 4. 2015 se vedlejší účastník a Václav Matuška písemně dohodli na zrušení kupní smlouvy z 23. 4. 2015. Současně byl vzat zpět již podaný návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy. Dopisem ze dne 28. 4. 2015 nabídl vedlejší účastník stěžovateli jako oprávněnému z předkupního práva prodej budovy za kupní cenu 790 000 Kč s tím, že stavbu má pronajatu na 10 let Václav Matuška s ročním nájemným 20 000 Kč. Na tento dopis reagoval stěžovatel dopisem z 11. 6. 2015, jímž sice uplatnil své předkupní právo ke stavbě, nesouhlasil však s cenou 790 000 Kč a požádal o návrh na uzavření smlouvy za stejnou cenu, jaká byla uvedena v kupní smlouvě ze dne 23. 4. 2015. Dne 11. 9. 2015 byla uzavřena kupní smlouva, jíž žalovaný prodal předmětnou stavbu Václavu Matuškovi za kupní cenu 790 000 Kč, jež byla zaplacena před podpisem smlouvy. 3. S ohledem na tyto skutečnosti se stěžovatel domáhal žalobou nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka při uzavření smlouvy, na jejímž základě by stručně řečeno vedlejší účastník jako prodávající převedl na stěžovatele jako kupujícího vlastnického právo k předmětné budově za kupní cenu 260 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 10. 2016 č. j. 11 C 59/2016-195 bylo žalobě stěžovatele vyhověno a rozhodnuto o nahrazení projevu vůle. Povinnost vedlejšího účastníka učinit stěžovateli nabídku ke koupi měla totiž podle § 2143 občanského zákoníku dospět uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015. Předkupní právo stěžovatele nicméně nebylo ze strany vedlejšího účastníka respektováno. 4. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek okresního soudu změněn rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 6. 2017 č. j. 15 Co 13/2017-284 tak, že žaloba byla zamítnuta. Podle krajského soudu nárok na převod vlastnictví k budově nevznikl stěžovateli již samotným uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015, nýbrž až prohlášením oprávněného z předkupního práva, že toto právo uplatňuje. To znamená, že až do doby, než oprávněný z předkupního práva své právo uplatní, mohou účastníci smlouvy její podmínky změnit. Neuplatnil-li proto stěžovatel své předkupní právo do 28. 4. 2015, nic nebránilo vedlejšímu účastníkovi a Václavu Matuškovi v tom, aby uzavřenou smlouvu změnili či dokonce zrušili. Vedlejší účastník sice obdržel dne 27. 4. 2015 dopis, jímž Ing. Romana Janovská uplatnila předkupní právo, ale vzhledem k tomu, že jí podle § 3059 občanského zákoníku nepříslušelo, nemělo toto její právní jednání žádné účinky. V době, kdy stěžovatel uplatnil předkupní právo, již kupní smlouva obsahující podmínky, za nichž se převodu vlastnictví domáhal, neexistovala, a tak mu nárok na uzavření smlouvy za stejných podmínek nemohl vzniknout. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020 č. j. 33 Cdo 2/2018-465. Spojoval-li stěžovatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (podmínek nabídky předkupního práva), měl pominout, že závěry vyslovené v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkázal, se nevyjadřovaly k totožné skutkové situaci. Nešlo v nich o případ, kdy ke zrušení kupní smlouvy došlo předtím, než bylo oprávněným uplatněno předkupní právo. Krajský soud se proto podle dovolacího soudu nemohl od uvedených rozhodnutí odchýlit. Měl-li stěžovatel dovolání za přípustné pro řešení právní otázky doposud nevyřešené v rozhodovací činnosti dovolacího soudu, tj. "otázky předkupního práva svědčícího vlastníku pozemku, na kterém se nachází stavba v cizím vlastnictví po účinnosti nového občanského zákoníku," pak nevymezil žádnou individuální otázku hmotného práva, na jejímž řešení je rozhodnutí krajského soudu založeno. Z takto vymezeného požadavku přezkumné činnosti dovolacího soudu není zjistitelné, jaké řešení konkrétní právní otázky stěžovatel zpochybňuje. Ve zbytku byly namítány vady řízení, k nimž by však dovolací soud mohl přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné. Ve vztahu k jiným právním otázkám stěžovatel neměl vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Stěžovatel tak nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání. Jak vyplývá z obsahu dovolání, uvedl v něm, že řízení se dotýká zásadní změny v soukromém právu, kterou je navrácení zásady superficies solo cedit do občanského zákoníku. V dané věci zůstala stavba v souladu s § 3055 a 3056 občanského zákoníku samostatnou nemovitou věcí s tou změnou, že vlastník pozemku, na kterém tato stavba stojí, k ní má předkupní právo. Stěžovatel připomněl, že vedlejší účastník mu po uzavření kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 nenabídl uzavření smlouvy, čímž porušil oznamovací povinnost podle § 2143 občanského zákoníku. Otázka předkupního práva svědčícího vlastníku pozemku, na kterém se nachází stavba v cizím vlastnictví po účinnosti občanského zákoníku, nebyla dodnes dovolacím soudem řešena. Její nedostatečné až přehlíživé řešení zakládá porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. 7. K porušení vlastnického práva stěžovatele pak mělo dojít tím, že napadenými rozhodnutími bylo znemožněno dokončit zákonem předpokládané spojení jeho pozemku se stavbou, ač o to byl z jeho strany projeven nesporný zájem. Právní názor krajského soudu nepochybně slouží k prospěchu porušování předkupního práva, neboť v zásadě udává "návod" na obcházení tohoto právního institutu. Ze strany vedlejšího účastníka je krajským soudem osvědčeno jako správné jednání v zásadě podvodného charakteru, při kterém vedlejší účastník měnil podmínky prodeje za pochodu, a to až do doby, kdy kupní cenu navýšil na takovou částku, za kterou se mohl s ohledem na stav a ocenění nemovitosti důvodně domnívat, že ji osoby oprávněné z předkupního práva nepřijmou. Dotčené řízení je třeba vnímat v kontextu jeho individuálních skutkových okolností a speciality dotčené záležitosti. Jednání vedlejšího účastníka naznačuje snahu předkupní právo obejít. Ke zrušení kupní smlouvy ze dne 23. 4. 2015 mělo dojít poté, co se vedlejší účastník nesprávně domníval, že Ing. Romana Janovská je rovněž osobou, která se může předkupního práva domáhat. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení 9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a přiloženým dovoláním, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhod