II.ÚS 2041/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2041/20 ze dne 27. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J&T FINANCE GROUP SE se sídlem Praha 8, Pobřežní 297/14, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2940/2019-265 ze dne 25. 2. 2020, rozsudku Městského sodu v Praze č. j. 15 Co 500/2018-233 ze dne 12. 2. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 146/2016- 174 ze dne 27. 6. 2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel se rovněž odvolává na princip demokratického (materiálního) právního státu, princip právní jistoty a princip soudní ochrany práv ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, a princip právního státu ve smyslu Úmluvy. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2018 č. j. 31 C 146/2016-174 zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rsp 347/15 ze dne 10. 8. 2016 vydaného tříčlenným rozhodčím senátem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). K odvolání stěžovatele odvolací soud napadeným v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Nejvyšší soud ve svém napadeném v záhlaví uvedeném usnesení stěžovatelovo dovolání odmítl a uvedl, že se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval (srov. rozsudek ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, rozsudek ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 23 Cdo 3285/2012 nebo usnesení ze dne 1. 12. 2017 sp. zn. 33 Cdo 2264/2017). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení (dále též ZRŘ) míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v § 18 zákona o rozhodčím řízení. Účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Otázku, zda byla s ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla řádně poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení, je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod. Nejvyšší soud se odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, jímž Ústavní soud formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. V nyní projednávané věci ze skutkových zjištění soudů o rozhodčím řízení vyplývá, že protižaloba stěžovatele byla projednána, oba účastníci se k ní v průběhu rozhodčího řízení vyjadřovali a navrhovali a předkládali k ní písemné důkazy a že usnesení ze dne 5. 8. 2016 bylo pouze formálního charakteru. Za této situace tak Nejvyšší soud neshledal, že by stranám nebyla poskytnuta možnost projednat před rozhodci protižalobu. Závěr odvolacího soudu, který nepřisvědčil námitce tvrzeného neprojednání protižaloby jakožto důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, tedy není s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v rozporu. K námitce stěžovatele, že odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu právní otázky týkající se procesu dokazování, neboť o jeho důkazním návrhu rozhodl rozhodčí senát až v konečném rozhodnutí ve věci samé, tj. v rozhodčím nálezu, kdy již nemohl na tuto situaci nijak reagovat, Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 23 Cdo 3267/2015 (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 366/2006), podle nějž odnětí možnosti účastníka jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud (rozhodce) neprovede důkazy navržené účastníkem, pokud ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. odůvodní, proč navržený důkaz neprovedl. K námitce ve vztahu k poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejvyšší soud uvedl, že toto poučení slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Ohledně námitky stěžovatele zpochybňujících závěr rozhodců o tom, že od kogentního zákonného ustanovení § 516 odst. 3 občanského zákoníku se lze smluvně odchýlit, Nejvyšší soud vysvětlil, že směřuje proti posouzení věcné správnosti rozhodčího nálezu, kterou soudy nejsou oprávněny přezkoumávat v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky jako ve svém dovolání, tedy, že obecné soudy nezjednaly nápravu a nezrušily rozhodčí nález dle § 31 písm. e) ZRŘ v situaci, kdy rozhodčí senát svými závažnými a opakovanými procesními pochybeními zásadně snížil či dokonce vyloučil úroveň ochrany, které by se stěžovateli dostalo v občanském soudním řízení. Stěžovatel předně namítá, že obecné soudy posoudily v předmětné věci protiústavně právní otázky týkající se protižaloby, jejímž prostřednictvím uplatnil stěžovatel v rozhodčím řízení protinárok. Dále namítá nesprávnost procesního rozhodnutí z června 2016, kterým rozhodčí senát ukončil dokazování a projednávání sporu s tím, že písemný rozhodčí nález bude stranám doručen bez jeho ústního vyhlášení. Rozhodčí senát takto rozhodl přesto, že v té době nerozhodl o připuštění či nepřipuštění předložené protižaloby. Pozdější rozhodnutí ze srpna 2016 k této otázce pak stěžovatel shledává jako opožděné, neboť bylo vydáno pouhých 5 dnů před vydáním rozhodčího nálezu. Domnívá se, že tímto rozhodnutím rozhodčí senátu znovuotevřel projednávání sporu a připustil protinárok a současně ukončil projednávání sporu, a tudíž v jednom a tom samém okamžiku začalo a skončilo běžet řízení o protižalobě, přičemž dokazování týkající se protižaloby po jejím připuštění ani proběhnout nemohlo, protože v té době již bylo dokazování ukončeno. Stěžovatel toto shledává jako překvapivý, nepředvídatelný a chybný procesním postup, jenž upřel stěžovateli jakoukoli možnost uplatnit v rozhodčím řízení jeho práva týkající se protižaloby. Dále stěžovatel namítá, že rozhodčí senát protižalobu připustil, ačkoli stěžovateli předtím neuložil povinnost zaplatit za ní poplatek a příslušný paušál na správní náklady, a stěžovatel žádný takový poplatek a paušál neuhradil, což je podle Řádu Rozhodčího soudu vyloučeno. Z toho stěžovatel dovozuje, že mu rozhodčí senát neposkytl plnou a rovnou příležitosti uplatnit svá práva k protižalobě v rozhodčím řízení. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy posoudily protiústavně právní otázky týkající se dokazování, neboť nenapravily závažné procesní pochybení rozhodčího senátu spočívající v tom, že o zamítnutí důkazního návrhu stěžovatele rozhodl až v konečném rozhodnutí ve věci samé a navíc z nepřípustných důvodů. Podle stěžovatele lze zamítnout důkazní návrh jen v případě, že důkazy nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, nedisponují vypovídací potencí nebo jsou důkazy nadbytečné. Vysvětlení rozhodčího senátu, že stěžovatel dostatečně nespecifikoval požadované dokumenty a že nemohly osvětlit spor, který je primárně právně založen na smlouvě o ručení. Stěžovatel konečně namítá, že obecné soudy posoudily v předmětné věci protiústavně právní otázky týkající se poučovací povinností roz