II.ÚS 2051/12

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. června 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou, bylo mu uloženo uhradit Veřejné zdravotní pojišťovně České republiky škodu, a poškozený F. D. byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o trestu a nově byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Konečně usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 103/2011 ze dne 8. listopadu 2011 byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 35 T 6/2009 - 844 ze dne 24. října 2011, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatel jednak nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy vypořádaly s jeho návrhem na povolení obnovy řízení. Dále poukazuje na to, že se domáhal zrušení těchto rozhodnutí již ústavní stížností, která byla vedena nejprve pod sp. zn. I. ÚS 97/12 a poté pod sp. zn. IV. ÚS 1091/12, s tím, že advokát, který mu byl přidělen Českou advokátní komorou, v průběhu řízení o této předchozí ústavní stížnosti splnil všechny požadavky. Proto na podané ústavní stížnosti trvá a žádá o poskytnutí lhůty k předložení plné moci zmocněnému advokátovi.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat Ústavní stížností věcně je vždy povinen přezkoumat, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti pro její projednatelnost.

Pokud jde o předchozí řízení vedená stěžovatelem před Ústavním soudem, tak obě už byla ukončena, a to usneseními sp. zn. 97/12 ze dne 4. dubna 2012 a sp. zn. 1091/12 ze dne 24. dubna 2012. Nyní podaná ústavní stížnost je tedy procesně zcela novým návrhem.

Na trestním oddělení Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 103/2011, coby rozhodnutí o posledním stěžovatelem uplatněném procesním prostředku nápravy, bylo stěžovateli doručeno dne 16. prosince 2011.

Podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tato lhůta proto marně uplynula nejpozději dne 14. února 2012.

Aniž by tedy bylo přikročeno k výzvě k odstranění vad ústavní stížnosti (spočívajících v absenci zastoupení, absenci ústavněprávní argumentace, nedostatečným počtem stejnopisů a absencí příloh), byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona, coby podaná po lhůtě stanovené zákonem pro její podání, neboť případné odstranění uvedených vad by nemohlo vést k nápravě nedostatku spočívajícího v podání ústavní stížnosti po uplynutí zákonem stanovené lhůty.