II.ÚS 2165/18

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2018, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 10 odst. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo zastaveno řízení o odvolání vedlejšího účastníka Z. J. proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2017 č. j. 0 P 516/2005-634 a tento rozsudek byl potvrzen. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky H. M. a vedlejšího účastníka Z. J. na svěření nezletilého stěžovatele do jejich společné pěstounské péče (výrok I.), byla zrušena pěstounská péče stěžovatelky H. M. o nezletilého stěžovatele s účinností ke dni 28. 8. 2017 (výrok II.) a byla nařízena ústavní výchova nezletilého stěžovatele po dobu tří let (výrok III.). Ve zbylých výrocích bylo rozhodnuto o zrušení dříve stanovené povinnosti matky a otce nezletilého stěžovatele hradit výživné (výrok IV. a V.) a o nákladech řízení (výrok VI.).

Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány předpoklady projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po přezkoumání podání stěžovatelů soud shledal, že ústavní stížnost tyto předpoklady nesplňuje, a to z důvodu opožděnosti.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavní soud si od Okresního soudu v Olomouci vyžádal předmětný spis sp. zn. 0 P 516/2005, z něhož zjistil, že napadený rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce H. M. doručen dne 20. 4. 2018. Aby byla zachována zákonná lhůta k včasnému podání ústavní stížnosti v souladu s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, měla být ústavní stížnost alespoň podána k poštovní přepravě nejpozději dne 20. 6. 2018. Ústavní stížnost však byla odeslána (a doručena) z datové schránky advokáta Mgr. Davida Strupka až dne 23. 6. 2018. Z výše uvedeného tedy plyne, že ústavní stížnost byla podána opožděně, což je neodstranitelnou překážkou projednání ústavní stížnosti.

Ústavní soud doplňuje, že důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti je výhradně její opožděnost a ani ve vztahu k nezletilému stěžovateli se nejedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Nezletilý stěžovatel podal proti shora uvedenému rozsudku ústavní stížnost prostřednictvím stěžovatelky H. M., která byla jeho pěstounkou před vydáním rozhodnutí ve věci, v níž byla tato ústavní stížnost podána. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mnohokrát potvrdil obecný princip spočívající v možnosti podat ústavní stížnost pouze k ochraně vlastních základních práv a svobod [tedy vyloučení možnosti podat stížnost v zájmu subjektů odlišných od stěžovatele, tzv. actio popularis; srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 1994 sp. zn. IV. ÚS 6/94 (U 10/2 SbNU 217), usnesení ze dne 22. 7. 1999 sp. zn. I. ÚS 189/99, nález ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 2100/08 (N 21/56 SbNU 249), nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 a mnoho dalších; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výjimku však tvoří ty případy, kdy by formalistickým lpěním na dodržení výše uvedeného principu došlo k faktickému vyloučení poskytnutí ochrany základních práv a svobod Ústavním soudem určitým subjektům.

Konkrétně v nálezu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2866/17 (podobně jako v usnesení ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 3444/16) se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti, která byla podána (procesním) kolizním opatrovníkem nezletilé osoby, a konstatoval, že: "Ústava ve svém čl. 87 odst. 1 písm. d) umožňuje každé fyzické nebo právnické osobě podat ústavní stížnost k ochraně svých základních práv a svobod. V některých případech však může jejímu podání bránit skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba fakticky nemůže samostatně jednat a není dán ani jiný subjekt, který by mohl jednat za ni. Bylo by v rozporu s tímto ustanovením, jestliže by jménem takovéto osoby nemohl ústavní stížnost podat nikdo. K zamezení tohoto následku proto Ústavní soud projedná i ústavní stížnost, kterou jménem dotčené osoby podá subjekt, který prokáže, že jedná v jejím zájmu a že jinak by takovéto osobě byla upřena soudní ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu." Podobně ve prospěch projednatelnosti ústavní stížnosti v situaci, kdy nebylo jednoznačné, že fyzická či právnická osoba, o jejíž základní práva a svobody šlo, měla sama možnost podat ústavní stížnost, rozhodl Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 189/02 (N 148/38 SbNU 175) a v usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3634/11.

V této věci stěžovatelka H. M. podala ústavní stížnost současně i jménem nezletilého stěžovatele a tvrdila, že napadeným rozsudkem došlo mj. k zásahu do participačních práv nezletilého stěžovatele, jehož osobní účast na řízení nebyla zajištěna. Nadto mělo dojít k pochybení při ustanovení kolizního opatrovníka, který zastával v řízení postoje v přímém rozporu s postoji nezletilého, a jehož návrhům a podnětům bylo v rámci posuzovaného řízení opakovaně vyhověno. Za takové situace se nedalo očekávat, že by kolizní opatrovník podal ústavní stížnost "v zájmu" nezletilého stěžovatele a jedinou osobou, která takto učinila, je právě bývalá pěstounka.

S ohledem na výše citovanou judikaturu je nutno konstatovat, že ústavní stížnost nezletilého stěžovatele podanou prostřednictvím jeho bývalé pěstounky nelze odmítnout jako podanou někým zjevně neoprávněným, neboť by tím došlo k faktickému vyloučení přístupu nezletilého stěžovatele k Ústavnímu soudu.

Ani v takovém případě však nelze odhlédnout od nutnosti splnění všech dalších procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem včetně včasnosti podání, které je třeba posuzovat samostatně i vůči nezletilému stěžovateli. Na podání ústavní stížnosti v zájmu třetí osoby je tudíž také nutno vztáhnout lhůtu dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli poskytuje, podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť ani právo podat ústavní stížnost v zájmu třetí osoby nemůže být časově neomezeno. Skutečností určující počátek této lhůty je pak okamžik doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku osobě podávající ústavní stížnost v zájmu třetí osoby. Z toho vyplývá, že i ústavní stížnost nezletilého stěžovatele je nutno shledat za opožděnou, a to ze stejných důvodů jako ústavní stížnost stěžovatelky (bod 5).

Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.