II.ÚS 2172/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 N 54/76 SbNU 747 Znalecký posudek v procesu dokazování   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 10. března 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 ve věci ústavní stížnosti Ing. Milana Slavíka, zastoupeného JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem, se sídlem Karolinská 661/4, Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011 č. j. 30 C 55/2008-237, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 55 Co 365/2011-271 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1654/2012-303, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody způsobené mu vedlejším účastníkem v důsledku nesprávně provedeného auditu účetních závěrek obchodní společnosti coby obchodníka s cennými papíry, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Ing. Josefa Běloubka, zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem, se sídlem Slezská 13, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 5. 2011 č. j. 30 C 55/2008-237, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 č. j. 55 Co 365/2011-271 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014 č. j. 29 Cdo 1654/2012-303 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel namítané porušení svých základních práv (konkrétně vlastnického práva a práva na spravedlivý proces) spatřuje především v procesním postupu obecných soudů v průběhu dokazování, když neprovedly "vysoce relevantní" důkazy navrhované stěžovatelem (zejména revizní znalecký posudek či důkaz kárným spisem Komory auditorů ve věci kárného řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi řízení) a dostatečně se nevypořádaly se všemi jeho námitkami a argumenty. Dle stěžovatele se ani jeden z obecných soudů při vyhotovení odůvodnění neřídil základními procesními zásadami zakotvenými jak ústavněprávně v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, tak v zákonných ustanoveních (§ 157 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), a svá rozhodnutí tak soudy zatížily vadou nepřezkoumatelnosti a nejasnosti, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku odmítly poskytnout stěžovateli spravedlnost. Uvedené platí i ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho odůvodnění vyložené úvaze stran nenaplnění podmínky přípustnosti podaného dovolání v podobě existence otázky zásadního právního významu (otázka příčinné souvislosti vzniku škody stěžovatele). V neposlední řadě stěžovatel namítá, že Obvodní soud pro Prahu 1 porušil zásadu iura novit curia, když přenechal hodnocení ryze právních otázek (vznik škody v důsledku porušení právních povinností vedlejšího účastníka řízení) na znalci a jeho znaleckém posudku. Výše popsaný postup obecných soudů se tak dle názoru stěžovatele nachází i v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně pak se závěry obsaženými v nálezech sp. zn. IV. ÚS 281/04 ze dne 25. 8. 2005 (N 165/38 SbNU 319); sp. zn. I. ÚS 343/09 ze dne 12. 5. 2009 (N 118/53 SbNU 485) či sp. zn. I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 [(N 259/55 SbNU 499), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz], které stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle cituje. II. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 3. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Městský soud v Praze, Obvodní soud pro Prahu 1 i vedlejší účastník řízení. 4. Nejvyšší soud ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení. 5. Městský soud v Praze ve svém vyjádření předně zpochybnil ústavněprávní relevanci námitek obsažených v ústavní stížnosti, které se mu "jeví především jako polemika se závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Jde zejména o výhrady k rozsahu dokazování, k zhodnocení dokazování, k právnímu posouzení věci i k samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu." Následně se městský soud podrobněji vyjádřil ke stěžovatelově námitce, že "obecné soudy nepřípustně čerpaly ze znaleckého posudku závěry právní (jež náleží soudu, a nikoli znalci)." Tento argument považoval městský soud za "obecně správný", neboť se v odůvodnění rozsudku obou soudů uvádí, že "na základě posudku ... žalovaný postupoval v souladu se zákonem", přičemž takový závěr "se měl opírat o výklad zákona (nikoli jen o převzetí závěru znalce)." Na druhou stranu městský soud zdůraznil, že konkrétní metodika provádění auditů, ač je nepochybně též upravena právem, "je oblastí zjevně specializovanou a odbornou, tedy zpravidla vyžadující posouzení znalcem. Je tedy možné, že uvedený závěr soudů je spíše zjednodušující formulací, jíž bylo míněno, že audit byl v dané době proveden na základě dostatečných podkladů a odpovídajícími metodami." Městský soud nicméně zdůraznil, že v nyní projednávaném případě stěžovatele "soudy založily zamítavé rozhodnutí na nedostatku příčinné souvislosti mezi škodou a působením auditora. V době auditů totiž mělo hospodaření úpadkyně odpovídat výroku auditora a k poklesu kapitálu (a vzniku škody) došlo až následně v době, kdy žalobce již úpadci své prostředky svěřil." 6. Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření nesouhlasil s tvrzením stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces v souvislosti s provedením důkazu znaleckým posudkem z oboru účetnictví a naopak neprovedením revizního znaleckého posudku. "Stěžovatel účelově zaměňuje znaleckou odbornost, tedy zda žalovaný jakožto auditor získal při sporném auditu vstupní informace nezkresleného charakteru, zda zohlednil všechny potřebné informace a zda nezaměnil postup u forenzního a u účetního auditu, tedy zda postupoval při své auditorské činnosti správně a standardně, což soud (jelikož nemá potřebné ekonomické vzdělání) těžko mohl posoudit sám." 7. Vedlejší účastník řízení Ing. Běloubek ve svém vyjádření navrhl ústavní stížnost odmítnout. Podrobněji se vyjádřil k námitce ohledně porušení zásady iura novit curia ze strany obecných soudů, resp. k otázce příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a údajně vzniklou škodou. Ve vztahu k první otázce vedlejší účastník uvedl, že "povaha otázky, kterou měly obecné soudy v nyní projednávané věci meritorně rozhodnout, vyžadovala procesní uplatnění odborných znalostí z oboru účetnictví. Proto bylo ustanovení znalce k osvětlení odborných otázek případu logickým krokem." Ohledně možné příčinné souvislosti mezi jednáním vedlejšího účastníka coby auditora a vzniklou škodou stěžovateli vedlejší účastník argumentoval, že "i kdyby porušil své povinnosti (což popírá), tak tímto porušením škoda vůbec nemusela vzniknout. Navíc ani nemohl nijak zabránit vzniku škody, o níž není zřejmé, kdy přesně vznikla. Škodu mohla společnost AIB způsobit kdykoliv v době po skončení auditu do doby, kdy byla zjištěna ze strany Komise pro cenné papíry kapitálová nepřiměřenost. Výrok ,s výhradou' nebo ,bez výhrady' není pro vznik škody vůbec relevantní. Škodu způsobila stěžovateli společnost. Jednání, které by mohlo být příčinou škody, je jednáním orgánů společnosti spočívajícím v jejich porušení povinnosti řádné péče; proti těm však nároky stěžovatele nesměřovaly ani proti Komisi pro cenné papíry, která prováděla kontrolu v rozhodnou dobu. Sebelépe provedený audit nemůže zabránit zloději, aby po skončení auditu provedl krádež. Auditor také nemůže odpovídat za skutečnosti, které byly dodatečně zjištěny a které buď v době provádění auditu neexistovaly, nebo byly před ním v době zpracování auditu tajeny." V závěru pak vedlejší účastník vyjádřil obavu, že "přijetí této ústavní stížnosti by mohlo mít za následek, že by se otevřela stavidla podobných žalob proti auditorům v situacích, kdy následně dojde ke konkursům auditovaných společností." 8. Stěžovatel v následné obsáhlé replice k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení zejména zdůraznil, že se v případě hodnocení souladu postupu auditora s auditorskými směrnicemi jedná o otázku právního hodnocení, a nikoliv o zjišťov