II.ÚS 2186/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2186/14 ze dne 13. 1. 2015 N 2/76 SbNU 41 Využívání televizoru k provozování děl chráněných autorským zákonem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 ve věci ústavní stížnosti Jiřího Tůmy, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. 32 EC 8/2012-118 o stěžovatelově povinnosti zaplatit částku 3 895,20 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mu mělo vzniknout tím, že ve své provozovně pohostinství zpřístupňoval veřejnosti bez potřebného licenčního oprávnění prostřednictvím televizoru autorská díla chráněná autorským zákonem, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, se sídlem Jankovcova 1518/2, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014 č. j. 32 EC 8/2012-118 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění I. Podstatný obsah ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2014, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že předmětné rozhodnutí rovněž nerespektovalo příkaz stanovený v čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. 2. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že se krajský soud nedostatečným způsobem vypořádal s jeho argumentací a nevedl dokazování ke skutečnostem, které stěžovatel rozporoval. Takto především [s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu - především nález sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014 (N 57/73 SbNU 125), veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z http://nalus.usoud.cz; dále jen "nález sp. zn. II. ÚS 3076/13"] vytýká, že krajský soud neprokázal, že stěžovatel v rozhodné době provozoval televizní zařízení, prostřednictvím něhož měl bez patřičného licenčního povolení zpřístupňovat veřejnosti záznamy uměleckých výkonů výkonných umělců a výrobců záznamu. Stěžovatel naopak zdůrazňuje, že inkriminované zvukově obrazového zařízení (televizor) provozováno ani být nemohlo, jelikož nebylo připojeno k satelitu či k anténě. Takto prý v rozporu s judikaturou zdejšího soudu nebylo prokázáno, že by k provozování veřejné produkce došlo, případně že by k němu docházelo po celou dobu, za niž bylo vedlejším účastníkem vymáháno bezdůvodné obohacení, a že byly veřejně produkovány předměty ochrany autorů, jejichž práva je oprávněn vedlejší účastník na základě zákona či smlouvy kolektivně spravovat. 3. Dále stěžovatel rozvádí, že krajský soud (v rozporu s jím citovanou judikaturou Nejvyššího soudu) dospěl ke skutkovým a právním závěrům pouze na základě fyzického umístění televizoru v jeho provozovně, aniž by však zkoumal, zdali předmětný televizor skutečně sloužil k veřejné produkci. Tvrdí totiž, že televizor byl používán pouze pro soukromé účely, případně pro účely promítání videozáznamů motoklubu, přičemž pro tento případ není relevantní, zda promítání byli přítomni i další návštěvníci restaurace, neboť se jednalo o promítání soukromých videozáznamů. Zároveň stěžovatel odmítá, že jediným důkazem, ze kterého krajský soud učinil své závěry, byl kontrolní protokol sepsaný kontrolorem, který však nebyl pořízen oprávněnou osobou k jeho sepsání a byl podepsaný osobou - jeho zaměstnankyní, která neměla oprávnění v těchto věcech činit jakékoli úkony. 4. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel připojuje návrh na zrušení ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť se domnívá, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Důvod ke zrušení dotčeného ustanovení stěžovatel spatřuje především ve skutkových okolnostech svého případu, kdy mu byla uložena povinnost k úhradě částky ve výši 3 895,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení (tj. bagatelní částka) a na náhradě nákladů řízení částka ve výši 14 244 Kč. Takto stěžovatel soudí, že je zřejmé, že celková částka mnohonásobně převyšuje hranici bagatelních sporů, a přesto je stěžovateli možnost využití opravného prostředku v podobě odvolání odepřena. V souvislosti s přiznanou náhradou nákladů vedlejšímu účastníkovi pak stěžovatel upozorňuje též na extrémní rozpor žalované jistiny a výše přiznaných nákladů řízení, přičemž dochází k závěru, že přiznaná částka je natolik vysoká, že je z principu výhodné se soudit i o předměty plnění nepatrné hodnoty. II. Splnění podmínek řízení 5. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. III. Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení 6. Krajský soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností. 7. Vedlejší účastník (INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s.) se s argumentací stěžovatele neztotožnil a především vyzdvihl, že v jeho případě se jedná o zcela jinou situaci, než tomu bylo v případě řízení před Ústavním soudem vedeného pod sp. zn. II. ÚS 3076/13, kdy stěžovatelem byl provozovatel cykloservisu s omezeným okruhem zákazníků a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo Ústavním soudem zrušeno z toho důvodu, že nebylo provedeno dostatečné dokazování a rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. V případě, ke kterému se vztahuje tato ústavní stížnost, se naopak jedná o provozovnu restaurace navštěvovanou širokým spektrem osob, tedy o zcela jiný typ provozu z hlediska posuzování veřejné produkce, přičemž dle názoru vedlejšího účastníka bylo soudem prvního stupně provedeno dostatečné dokazování a rozsudek byl řádně odůvodněn. V odůvodnění se soud vyjádřil ke všem námitkám stěžovatele (k údajné nezpůsobilosti obsluhy provozovny podepsat kontrolní protokol, k neoprávněnosti kontrolora k provedení kontroly na provozovně a rovněž k tvrzení, že zařízení bylo používáno pouze pro soukromé účely a že nebylo funkční). Krajský soud tak postupoval v souladu s právním řádem i lege artis, vyjádřil se ke všem účastníky řízení uváděným skutečnostem, vypořádal se se všemi navrženými důkazy a své rozhodnutí podrobně a konkrétně odůvodnil. Proto vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. IV. Replika stěžovatele 8. Stěžovatel v replice na vyjádření vedlejšího účastníka předně upozornil na skutečnost, že toto vyjádření bylo sepsáno a podepsáno advokátním koncipientem, tedy v rozporu s ustanovením § 31 zákona o Ústavním soudu (k tomu Ústavní soud uvádí, že později bylo vyjádření vedlejšího účastníka řádně předloženo advokátem; jelikož však znění tohoto vyjádření bylo doslovné s prvním zaslaným podáním, nezasílal jej Ústavní soud opakovaně právnímu zástupci stěžovatele). Ve věci samé pak stěžovatel odmítl, že by se na jeho případ nevztahovaly závěry Ústavního soudu vyřčené v nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13, neboť zde je uvedeno, že pro posouzení těchto druhů žalob je klíčové, zda ke sdělování autorských děl veřejnosti skutečně docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněna dotčená asociace na základě zákona či smlouvy spravovat. Tyto skutečnosti musí být prokázány vždy, bez ohledu na charakter provozovny, což se však v řízení před krajským soudem nestalo. V této souvislosti stěžovatel znovu připomíná, že předmětné zařízení neprovozoval a ani je provozovat nemohl, neboť bylo prokázáno, že televizor nebyl připojen k satelitu ani k anténě. Takto stěžovatel odmítá i závěr vedlejšího účastníka, že rozsudek krajského soudu byl řádně odůvodněn. Naopak tvrdí, že se krajský soud řádně nevypořádal s řadou vznesených námitek a odmítl některé z jím navrhovaných a klíčových důkazů, přičemž soud nep