II.ÚS 2219/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2219/16 ze dne 31. 1. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Tomáše Lichovníka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2016, č. j. 39 Co 86/2016-226, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 11. 2015, č. j. 16 P 105/2013-199, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a P. C., zastoupené JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova1680/110, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 7. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 1 a 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího, které zamítly jeho návrh na svěření nezletilého do střídavé výchovy rodičů a stanovily mu výživné ve výši 5 500 Kč. Stěžovatel uvádí, že nezletilý syn má v jeho domě vyhrazen pokoj a tráví zde zhruba 2/3 svého času (včetně spánku). Stěžovatel nezletilému po tuto dobu hradí jídlo, nápoje, včetně svačin do školy i převážnou část dalších potřeb, zejména ošacení a obuv a také školní i sportovní a kulturní aktivity. Stěžovatel též zajišťuje dopravu automobilem nezletilého na jeho školní a mimoškolní docházku a hradí další jednorázové výdaje, např. elektroniku, sportovní potřeby a vybavení apod. Stěžovatel je přesvědčen, že je způsobilý nezletilého vychovávat, má o jeho výchovu zájem, dbá o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, nezletilý má k němu hluboký citový vztah, a je zde tak naplněn předpoklad pro svěření nezletilého do střídavé péče. Pokud soud argumentuje ohledně nevhodnosti střídavé výchovy špatnou komunikací rodičů, ta není ve smyslu judikatury Ústavního soudu důvodem pro nenařízení střídavé výchovy. Stěžovatel dále uvádí, že z protokolu o zjištění názoru nezletilého ze dne 24. 6. 2015 (ani z jakéhokoli jiného důkazu) nevyplývá, že by se nezletilý vyjádřil ohledně případné změny poměrů, a to navíc tak, že by preferoval péči matky, nebo že by domácnost matky považoval více za svůj domov. Jestliže tedy bylo v řízení prokázáno, že nezletilý bydlí po převážnou část doby u stěžovatele, který hradí značnou část jeho potřeb nelze souhlasit se závěrem, že péči o nezletilého vykonává převážně matka. 3. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 spisové značky 16 P 105/2013 vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 11. 2015, č. j. 16 P 105/2013-199 zamítl návrh stěžovatele na nařízení střídavé výchovy nezletilého (výrok I.), výrokem II. změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2013, č. j. 25 Nc 241/2013-34 tak, že nezletilý se svěřuje do výlučné péče matky, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel je povinen ode dne právní moci rozhodnutí platit na výživu nezletilého částku 3 500 Kč měsíčně. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 39 Co 86/2016-226 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše výživného činí 5 500 Kč, jinak se ve výrocích I. až III. potvrzuje. 4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 nedošlo. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Městskému soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 9 a vedlejší účastnici P. C., aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 6. Odvolací soud se ve svém vyjádření odvolává na odůvodnění napadeného rozsudku, kde vysvětlil, že odstěhoval-li se otec ze společného bytu, nejsou již předpoklady pro společnou výchovu, a uvedl důvody, proč byl nezletilý svěřen do péče matky. Zjištění, že chce zůstat v dosavadním bydlišti, kde zůstala bydlet matka, které nadále považuje za své, vychází dle odvolacího soudu z obsahu spisu, zejména z výpovědi nezletilého a zpráv a přednesů opatrovníka. 7. Vedlejší účastnice, P. C. (dále jen "matka"), ve svém vyjádření označuje tvrzení stěžovatele za nepravdivé. Matka uvádí, že stěžovatel nikdy z převážné části o syna nepečoval a nenesl většinu nákladů spojených s péčí o něj a s uspokojováním jeho potřeb. Pokud se nezletilý v soudním řízení vyjadřoval k otázce péče rodičů, nesporně bylo mimo jeho rozlišovací schopnosti hodnotit existenci a rozsah příspěvků rodičů k uspokojení jeho potřeb. Matka zdůrazňuje, že i přes otevřeně nepřátelské chování stěžovatele mu nikdy neupírala podílet se na výchově syna. Byl to naopak stěžovatel, kdo opakovaně usiloval o angažování dětí v problémech mezi rodiči, kdo navrhoval slyšení dětí před Policií ČR, přestupkovým orgánem či před soudy. Konečně stěžovatel sám zahájil soudní řízení, ve kterém svými podáními a přednesy prokázal, že ochota a schopnost s matkou spolupracovat a komunikovat je velmi malá. Z toho důvodu je tedy třeba poměry rodičů k dítěti upravit nově, přehledně a tak, aby syn měl jistotu stabilního zázemí a včasného uspokojení životních potřeb. Matka upozorňuje na chování stěžovatele po změně právní úpravy poměrů k synovi, kdy mimořádné výdaje spojené se zabezpečením potřeb syna nese i přes původní deklarace stěžovatele před soudem téměř výlučně matka, (např. školné 44 000 Kč, počítač 30 000 Kč, tablet 4 132 Kč, volnočasové aktivity, jízdné apod.) Otec zcela rezignoval na úhradu volnočasových aktivit syna a s matkou nekomunikoval. Za takového stavu věci není možné o společné péči o syna ani o střídavé péči uvažovat jako o stabilním, reálně fungujícím a pro syna bezpečném zázemí. 8. V replice stěžovatel namítá, že soud nevysvětlil, proč nezletilého svěřil automaticky do péče matky. Stěžovatel popírá tvrzení soudu, že nezletilý "chce zůstat v dosavadním bydlišti", neboť toto ani nebylo v řízení řešeno, řešena byla otázka výživného, resp. péče o nezletilého, nikoli jeho bydliště. Bylo prokázáno, že nezletilý si sám určuje, zda bude trávit čas a přespávat u otce nebo u matky, a nebylo předpokládáno, že by v tomto směru mělo dojít ke změnám. Toto své přání nezletilý jasně formuloval při zjišťování názoru nezletilého dne 24. 6. 2015, ani zde, ani kdekoli jinde neuváděl, že by preferoval výlučnou péči matky, nebo že by chtěl zůstat v bydlišti matky. Stěžovatel odmítá tvrzení, že nezletilý "žije stabilně v domácnosti matky", neboť minimálně stejně "stabilně" žije i s otcem. Jestliže si matka nyní stěžuje, že vynakládá na nezletilého i prostředky, které vynakládal otec, potom toto je reakce na zcela překvapivé rozhodnutí Městského soudu v Praze, který namísto aby odstranil nezákonnosti prvostupňového rozsudku, naopak zvýšil výživné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem matky, že společná péče není možná. V této souvislosti poukazuje stěžovatel na judikaturu Ústavního soudu, podle které absence kvalifikované komunikace mezi rodiči není nutně překážkou střídavé výchovy, a která považuje za nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů. 9. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má b