Ústavní soud II.ÚS 222/24 – Křivé obvinění

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 39 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 a 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle městského soudu dopustil tak, že na Městském státním zastupitelství v Brně podal trestní oznámení, ve kterém lživě uvedl, že poškozený, jakožto stěžovatelův údajný věřitel, předložil insolvenčnímu soudu padělané potvrzení o převzetí částky 1 000 000 Kč, načež tyto skutečnosti zopakoval i při podání vysvětlení poté, co byly vůči poškozenému zahájeny úkony trestního řízení. Za popsané jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě listinných důkazů, z nichž je zřejmé, že stěžovatel kategoricky a jednoznačně nařknul poškozeného z trestného činu spočívajícího v předložení zfalšované listiny. Lživost tohoto nařčení dovodil soud v první řadě z kriminalistického odborného vyjádření, které s nejvyšší možnou mírou pravděpodobnosti potvrdilo pravost stěžovatelova podpisu, a dále z dalších stěžovatelových procesních úkonů, z nichž vyplynulo, že uvedenou pohledávku 1 000 000 Kč bral jako reálnou (snažil se např. o její zápočet). Navíc předložení takové falešné pohledávky by v daném insolvenčním řízení postrádalo jakýkoliv smysl, neboť všechny dluhy stěžovatele dosahují výše stovek milionů korun.

Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že městský soud provedl potřebné dokazování v dostatečném rozsahu a zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Zároveň se vypořádal se stěžovatelovou obhajobou. Se všemi závěry nalézacího soudu se krajský soud zcela ztotožnil.

Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor, neztotožnil se se stěžovatelovou námitkou, že vztah mezi stěžovatelem a poškozeným je primárně civilním sporem a podání trestního oznámení tak nemělo být řešeno prostředky trestního práva. Nejvyšší soud s odkazem na svou ustálenou judikaturu připomněl, že trestným činem je zásadně každé jednání, které naplní znaky uvedené v trestním zákoníku. Pouze ve výjimečných případech je možný postup jiný. O takový případ však ve stěžovatelově věci nešlo. Není možné dospět k závěru, že by stěžovatelovo jednání svou závažností neodpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace.

Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Jeho odsouzení je výsledkem nadužívání prostředků trestního práva. Stěžovatel byl v době podání trestního oznámení vnitřně přesvědčen o podvodném jednání protistrany civilního sporu. To potvrzuje i skutečnost, že sám stěžovatel navrhl písmoznalecké zkoumání klíčové listiny, což by jen těžko činil v situaci, v níž by si byl vědom její pravosti. Podle stěžovatele měla být obrana údajného poškozeného ponechána na jeho aktivitě v soukromoprávním řízení. To odpovídá i ustálené judikatuře Ústavního soudu, která zapovídá, aby se standardní soukromoprávní vztahy (včetně prvků ochrany osobnosti) řešily prostředky trestního práva. Trestní právo může být používáno pouze v souladu s principem ultima ratio. Soudy se v dané věci tímto aspektem řízení nezabývaly buď vůbec, anebo jen přepjatě formalisticky. Zejména soudy nikterak neodůvodnily, proč by užití jiných než trestněprávních prostředků nemělo postačovat k ochraně práv údajného poškozeného.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení o porušení zásady subsidiarity trestní represe, a tedy ústavně nepřijatelného nadužívání prostředků trestního práva. S touto námitkou se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť vychází z nesprávné představy stěžovatele o soukromoprávním základu jeho jednání.

V první řadě je nutné přisvědčit uvedenému názoru Nejvyššího soudu, že trestným činem je zásadně každé jednání, které naplňuje znaky uvedené v trestním zákoníku (čl. 39 Listiny a contrario). K odlišnému hodnocení určitého jednání lze dospět toliko na základě konkrétních skutečností (ať již právních nebo skutkových). Typicky může být takovou skutečností i povaha vztahu mezi pachatelem a poškozeným. Ovšem samotná skutečnost, že mezi těmito subjekty existuje nějaký soukromoprávní vztah, nejen nijak nevylučuje trestní odpovědnost osoby překračující normy trestního práva, ale ani nijak v obecné rovině nesnižuje společenskou škodlivost takového jednání. Závěry judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazoval stěžovatel, lze aplikovat toliko v situaci, kdy jednání naplňující znaky trestného činu spáchá jeden ze subjektů soukromoprávního vztahu při výkonu svých (někdy ovšem jen domnělých) soukromých práv a povinností z tohoto vztahu vyplývajících. Uhodí-li však například účastník obchodněprávního vztahu druhého účastníka obuškem do hlavy, nejde z hlediska naplňování principu ultima ratio o jednání v rámci soukromoprávního vztahu (srov. např. usnesení ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3080/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Opačný závěr nelze dovodit z žádného z nálezů, na které stěžovatel odkazoval.

Vztáhne-li Ústavní soud výše uvedené obecné závěry na danou věc, je zřejmé, že stěžovatelovo jednání (podání lživého trestního oznámení) nebylo jednáním, které by bylo možné považovat za výkon práv vyplývajících z norem soukromého práva (na rozdíl např. od zapření pohledávky během ústního jednání před soudem). Paradoxně to byl právě stěžovatel, který do svého soukromoprávního vztahu s poškozeným nepřípustně vnesl nový prvek nadužíváním institutů trestního práva, proti němuž se nyní sám ohrazuje. Navíc podle Ústavního soudu nejsou práva nařčené osoby jedinou hodnotou chráněnou § 345 trestního zákoníku. Přehlížet nelze ani důvěru v přiměřené fungování orgánů činných v trestním řízení a účelnost vynakládání prostředků na trestní řízení jakožto hodnot, které jsou podáváním lživých trestních oznámení podkopávány. Vyjádřil-li zákonodárce v uvedeném ustanovení obecný zájem na ochraně všech těchto hodnot, nelze tomu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ostatně podle Ústavního soudu lze pochybovat, že by jiné (netrestní) prostředky ochrany mohly být považovány za dostatečné. V tomto směru ani stěžovatel nevznáší žádné argumenty svědčící o opaku.

Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.