II.ÚS 2260/16

Stěžovatel ústavní stížností napadl shora označená rozhodnutí s tvrzením, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 81, čl. 82, čl. 83, čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 7, čl. 10, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Při podání této ústavní stížnosti nebyl zastoupen advokátem. Požádal však Ústavní soud, aby mu kvalifikovaného právního zástupce ustanovil.

Dříve, než Ústavní soud mohl rozhodnout ve věci samé, musel prověřit, zda jsou pro tento postup splněny všechny podmínky vymezené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje vady, jež jejímu projednání brání.

Podstatnou formální vadou projednávané ústavní stížnosti je absence právního zastoupení stěžovatele. Podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou fyzické a právnické osoby povinny nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Stěžovatel však - v rozporu s citovaným ustanovením - právně zastoupen nebyl.

Ústavní soud lustrací podání k Ústavnímu soudu zjistil, že stěžovatel již v minulosti podal desítky ústavních stížností, přičemž v mnoha případech nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V těchto případech pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučován o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude ústavní stížnost odmítnuta (srov. např. sp. zn. III. ÚS 1893/15 ze dne 20. 10. 2015, IV. ÚS 1446/15 ze dne 18. 11. 2015, či III. ÚS 1429/15 ze dne 31. 7. 2015 a mnohé další). Stěžovatel byl zároveň vyrozuměn, že mu Ústavní soud právního zástupce ustanovit nemůže, neboť k takovému postupu není oprávněn (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2657/07 ze dne 11. 12. 2007). Mnoho stěžovatelových ústavních stížností přesto muselo být odmítnuto z důvodu, že ani v dodatečné lhůtě neodstranil vadu spočívající v absenci právního zastoupení.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických předchozích případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat požadavek, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než při řádném zastoupení advokátem, jeví se setrvání na požadavku dalšího (stejného) poučení neefektivním a formalistickým.

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro vady podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, aniž by se zabýval dalšími tvrzeními či návrhy stěžovatele či by jej vyzýval k odstranění dalších vad (např. nepřiložení kopií napadených rozhodnutí).