Ústavní soud II.ÚS 234/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podáním doručeným dne 18. 3. 2026 stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že bere ústavní stížnost v celém rozsahu zpět. Současně podotkl, že by nebylo bez významu, aby se Ústavní soud obiter dictum k věci vyjádřil, neboť v současné době nelze judikaturně postavit najisto, zda odvolací soud při určování výše výživného, jehož výše je předmětem odvolání, avšak zároveň není výrok o režimu péče předmětem odvolání, má vycházet ze zásady materiální pravdy, tj. ze skutečného stavu péče, anebo má rozhodnutí odvolacího soudu o výživném vycházet toliko z fikce režimu péče založené sice formálně pravomocným a vykonatelným výrokem rozsudku soudu prvního stupně o péči, který však prokazatelně není fakticky řadu měsíců realizován.

Podle § 77 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. V takovém případě Ústavní soud řízení zastaví.

Vzhledem k tomu, že v předmětné věci byly naplněny podmínky zastavení řízení podle § 77 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud řízení zastavil.

Ústavní soud dodává, že návrhu stěžovatele, aby se obiter dictum k věci vyjádřil, nelze vyhovět, neboť usnesení o zastavení řízení je procesním rozhodnutím zaměřujícím se toliko na formální stránku řízení, nikoli na samotnou podstatu věci. Stěžovatelem navrhovaný postup v rozhodnutí o zastavení řízení pro zpětvzetí ústavní stížnosti není možný (arg. § 77 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu).