Úřední zdrojee-Sbírka · nsoud.cz · nssoud.cz · nalus.usoud.cz · justice.cz · EUR-Lexdatabáze aktualizována 8. 9. 2026Jak ověřujeme data
Europaius
USNESENÍ

II.ÚS 2376/15

Ústavní soud · 8. 3. 2016

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Fillingera, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem sídlem Masarykova 542/18, Liberec, pobočka Slezská 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a GE Money Auto, s. r. o., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění
I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 4. 8. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2

Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení a na výzvu Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 2. 2014 nepožádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Dne 5. 4. 2015 podal stěžovatel proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu opakované dovolání.

3

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele ze dne 5. dubna 2015 proti témuž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 s odůvodněním, že o dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu bylo již dříve rozhodnuto.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 podal dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 řízení o dovolání zastavil s odůvodněním, že dovolatel nepožádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel uvádí, že tak tomu však nebylo, neboť prokazatelně o ustanovení zástupce z řad advokátů požádal a nebylo mu soudem prvního ani druhého stupně vyhověno. Dovolací soud podle stěžovatele patrně přehlédl, že o ustanovení advokáta bylo ze strany stěžovatele žádáno a jeho rozhodnutí opírající se o opak (podle Nejvyššího soudu stěžovatel nepožádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení) není správné.

5

Stěžovatel uzavírá, že jeho dovolání směřovalo proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé a v tomto případě by otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, měl zhodnotit přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. V totožné právní věci se takto závazně vyjádřil Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015

III.

6. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

7

Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

8

Uvedeným usnesením ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele ze dne 5. 4. 2015 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 zastavil s odůvodněním, že o dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení krajského soudu bylo již dříve rozhodnuto; dovolací soud uvedl, že výrok usnesení dovolacího soudu je závazný jak pro soud, tak pro účastníky řízení a v tomto smyslu a rozsahu zakládá toto pravomocné usnesení překážku věci rozhodnuté, která brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolací soud uzavřel, že tak není splněna jedna ze základních podmínek dovolacího řízení, přičemž nedostatek této podmínky je neodstranitelný. Uvedenému závěru dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

9

Ústavní soud neshledal, že by výše uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

10

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

11

Dotazem na Okresní soud v České Lípě Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 bylo stěžovateli doručeno dne 2. 4. 2015. Jestliže ústavní stížnost v části směřující proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2015, resp. k poštovní přepravě byla předána dne 3. 8. 2015, je zřejmé, že ústavní stížnost v této části byla podána až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 proto Ústavní soud posoudil jako opožděnou.

12

Za dané procesní situace, kdy Ústavní soud pro opožděnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 nemohl toto napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumat, nemohl Ústavní soud ani přihlédnout ke stěžovatelem citovanému usnesení Nejvyššího soudu rozhodujícího ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015.

13

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu