II.ÚS 2376/15

Ústavní soud zjistil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 s odůvodněním, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení a na výzvu Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 2. 2014 nepožádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Dne 5. 4. 2015 podal stěžovatel proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu opakované dovolání.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatele ze dne 5. dubna 2015 proti témuž usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 s odůvodněním, že o dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu bylo již dříve rozhodnuto.

Stěžovatel uzavírá, že jeho dovolání směřovalo proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí ve věci samé a v tomto případě by otázku, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti usnesení odvolacího soudu, měl zhodnotit přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. V totožné právní věci se takto závazně vyjádřil Nejvyšší soud ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia usnesením ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015

Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203, jakož i řízení jemu předcházející, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.

Uvedeným usnesením ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele ze dne 5. 4. 2015 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 10. 2013 č. j. 36 Co 152/2013-52 zastavil s odůvodněním, že o dovolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení krajského soudu bylo již dříve rozhodnuto; dovolací soud uvedl, že výrok usnesení dovolacího soudu je závazný jak pro soud, tak pro účastníky řízení a v tomto smyslu a rozsahu zakládá toto pravomocné usnesení překážku věci rozhodnuté, která brání pokračování v dovolacím řízení. Dovolací soud uzavřel, že tak není splněna jedna ze základních podmínek dovolacího řízení, přičemž nedostatek této podmínky je neodstranitelný. Uvedenému závěru dovolacího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud neshledal, že by výše uvedeným postupem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Dotazem na Okresní soud v České Lípě Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 bylo stěžovateli doručeno dne 2. 4. 2015. Jestliže ústavní stížnost v části směřující proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2015, resp. k poštovní přepravě byla předána dne 3. 8. 2015, je zřejmé, že ústavní stížnost v této části byla podána až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k jejímu podání (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 proto Ústavní soud posoudil jako opožděnou.

Za dané procesní situace, kdy Ústavní soud pro opožděnost ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 nemohl toto napadené usnesení Nejvyššího soudu přezkoumat, nemohl Ústavní soud ani přihlédnout ke stěžovatelem citovanému usnesení Nejvyššího soudu rozhodujícího ve velkém senátě občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSCR 9/2015.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 1817/2015-203 podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 č. j. 26 Cdo 937/2015-191 Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.