Ústavní soud II.ÚS 2440/24

Ústavní soud obdržel dne 30. 8. 2024 ústavní stížnost stěžovatelky.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), ve stížnosti není uvedeno, čeho se domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a absentuje tvrzení o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti již mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž v řízení o nich byla opakovaně poučována o zákonných požadavcích kladených na ústavní stížnost (včetně upozornění, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu) a s poučením, že neodstranění vad ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 2881/20, I. ÚS 455/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem opakovaně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka si je vědoma povinnosti zastoupení advokátem již při zahájení řízení (srov. její ústavní stížnost např. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1869/21).

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že úřední činností bylo zjištěno, že stěžovatelka byla v minulosti omezena na svéprávnosti a její syn J. H. byl jejím hmotněprávním opatrovníkem. Omezení však trvalo jen do dne 6. 9. 2023, přičemž skončením omezení zaniklo i postavení jejího syna jako hmotněprávního opatrovníka. Dne 20. 2. 2024 bylo Okresním soudem v Liberci v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 344/2017 opětovně zahájeno řízení o svéprávnosti stěžovatelky, které však doposud nebylo skončeno (aktuálně byl ustanoven soudní znalec, předmětný spis mu byl dne 20. 8. 2024 odeslán a znalecký posudek se očekává až v řádu měsíců). V současné době tedy J. H. není oprávněn jednat za svou matku jako opatrovník (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 2163/24).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem a důvodům Ústavní soud s přiměřeným použitím § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.