II.ÚS 2524/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2524/10 ze dne 5. 9. 2012 N 149/66 SbNU 255 Slovenské důchody XXIII - aplikace a výklad Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké (soudce zpravodaj) a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2524/10 ve věci ústavní stížnosti B. F. proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 4 Ads 17/2010-88, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 č. j. 18 Cad 47/2008-57, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č. j. 6 Ads 14/2009-41, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2008 č. j. 18 Cad 47/2008-19 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2008 č. j. 476 220 488/428 o stanovení stěžovatelčina starobního důchodu, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení. Návrh se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), princip rovnosti dle čl. 1 Listiny, zásada zákazu diskriminace dle čl. 3 Listiny a ze strany Nejvyššího správního soudu též princip právní jistoty dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Česká správa sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") napadeným rozhodnutím přiznala stěžovatelce od 1. 6. 2007 starobní důchod podle ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství ve výši 3 738 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že pro výši důchodu byla započtena doba pojištění získaná v českém systému důchodového pojištění v délce 5 264 dní a v slovenském systému důchodového pojištění v délce 10 711 dní. Nárok na starobní důchod stěžovatelce vznikl pouze s přihlédnutím k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46 odst. 2 citovaného nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech. Proti rozhodnutí ČSSZ stěžovatelka podala žalobu, o níž Krajský soud v Ostravě rozhodl shora citovaným rozsudkem ze dne 28. 8. 2008 tak, že rozhodnutí ČSSZ pro vady řízení zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti ČSSZ však Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu v záhlaví označeným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud, vázán v souladu s ustanovením § 110 odst. 3 s. ř. s. právním názorem Nejvyššího správního soudu, poté žalobu jako nedůvodnou shora uvedeným rozsudkem ze dne 12. 11. 2009 zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud pro nepřípustnost napadeným usnesením odmítl. 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zdůraznila, že vždy byla státní občankou České republiky a od 1. 9. 1984 byla zaměstnána u Českých drah, a. s., resp. dříve Československých státních drah (dále též jen "ČSD"), Kontroly přepravních tržeb v Olomouci, která byla po celou dobu jejím místem výkonu práce, a zde též podepsala pracovní smlouvu. Je přesvědčena, že doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 byla nesprávně považována za slovenskou dobu pojištění, a to v důsledku výkladu čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení publikované pod č. 228/1993 Sb. (dále též jen "Smlouva") a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení publikovaného pod č. 117/2002 Sb. m. s. (dále jen "Správní ujednání") podaného Nejvyšším správním soudem. Ten totiž dospěl k závěru, že rozhodující bylo sídlo organizační složky Československých státních drah, a to odštěpného závodu Správa přepravních tržeb Bratislava, zapsané v kdysi podnikovém, později obchodním rejstříku. 4. Stěžovatelka je však toho názoru, že organizační složka ČSD neměla sama o sobě právní subjektivitu a nemohla být tedy jejím zaměstnavatelem, jímž byly ČSD jako celek, které vždy sídlily na území České republiky. Tento závěr stěžovatelka podpořila mimo jiné odkazem na stanoviska veřejného ochránce práv (například sp. zn. 3321/2005/VOP/ZG nebo 3321/2005/VOP/PK), z nichž se podává, že s ohledem na sídlo ČSD mají být všechny doby zabezpečení získané do 31. 12. 1992 považovány za české doby pojištění. Zaměstnancům ČSD tak vznikl nárok na starobní důchod dle českých právních předpisů, a to i z doby pojištění před 31. 12. 1992, tj. za existence federace. Veřejný ochránce práv měl dle stěžovatelky tento závěr odůvodnit mimo jiné tím, že jako zaměstnavatel může v pracovněprávních vztazích vystupovat pouze osoba, která má právní subjektivitu, nikoliv organizační složka, která ji nemá. Rozhodující pro posouzení nároku na důchod je tak vždy sídlo zaměstnavatele, nikoliv jeho organizační složky. 5. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru jinému, aniž by dle stěžovatelky odůvodnil, proč považuje organizační složku za zaměstnavatele, čímž v podstatě vykládá pojem zaměstnavatele deformativním způsobem. Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky naopak konstatuje, že z hlediska určení zaměstnavatele není rozhodující jeho právní subjektivita, ale adresa organizační složky. 6. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu, které se týkaly problematiky tzv. slovenských důchodů [sp. zn. Pl. ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 (N 25/3 SbNU 175; 164/1995 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465), sp. zn. II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003 (N 80/30 SbNU 245), sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. I. ÚS 1375/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 41/52 SbNU 417)], a uvádí, že vzhledem ke skutečnosti, že dávky důchodového zabezpečení jsou ve Slovenské republice nižší než v České republice, cítí se být napadenými rozhodnutími neodůvodněně poškozována a diskriminována. Specificky pak stěžovatelka poukázala na nález sp. zn. III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010 (N 153/58 SbNU 295), v němž Ústavní soud posuzoval obdobnou věc, přičemž dospěl k závěru, že organizační jednotka Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě nikdy neměla právní subjektivitu, a nebyla tudíž zaměstnavatelem. Zaměstnavatelem byly vždy ČSD se sídlem na území České republiky, proto podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy jsou všechny doby pojištění do 31. 12. 1992 dobami pojištění České republiky, nikoliv Slovenské republiky. 7. S ohledem na vše uvedené se stěžovatelka domnívá, že Nejvyšší správní soud porušil napadenými rozhodnutími její ústavně zaručená práva, a navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. 8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, tj. Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Ostravě a ČSSZ. 9. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že při posouzení věci vyšel z čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání, podle něhož se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Podle Nejvyššího správního soudu je proto rozhodující sídlo příslušné organizační jednotky ČSD ke dni rozdělení ČSFR, nikoliv sídlo ČSD. Organizační útvar právnické osoby je pak pro potřeby rozdělení dob zabezpečení získaných před rozdělením ČSFR vymezen územně, nikoliv funkčně, a proto z hlediska určení sídla zaměstnavatele není významné, že organizační jednotky ČSD zapsané do podnikového (obchodního) rejstříku neměly právní subjektivitu. Stěžovatelka přitom ke dni rozdělení ČSFR pracovala u Správy přepravních tržeb Bratislava, se sídlem Klemensova 8, Bratislava, a tedy sídlo jejího zaměstnavatele se k rozhodnému dni nacházelo na území Slovenské republiky. Proto též dobu pojištění získanou do 31. 12. 1992 je třeba v případě stěžovatelky považovat za slovenskou dobu pojištění. 10. Nejvyšší správní soud však připustil, že v mezidobí rozhodoval obdobnou věc Ústavní soud, a to nálezem, na který rovněž odkazuje v ústavní stížnosti stěžovatelka, tj. nálezem sp. zn. III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010, v němž dospěl k závěru opačnému. Nejvyšší správní soud, resp. jeho čtvrtý senát, tudíž připustil, že s odkazem na čl. 89 odst. 2