II.ÚS 2533/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2533/20 ze dne 25. 4. 2023 N 69/117 SbNU 353 Absence zákonné úpravy sociálního bydlení v České republice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a D. K., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 33, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 7 As 40/2019-32 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 19. prosince 2018 č. j. 65 A 60/2018-69, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a statutárního města Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2023, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 9. 2020, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu vydaných v rámci projednání tzv. zásahové žaloby [podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "s. ř. s.")] do práva stěžovatelů bydlet. Stěžovatelé namítají, že nevyhověním žalobnímu nároku došlo k porušení jejich základních práv, konkrétně práva na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na pomoc v hmotné nouzi podle čl. 30 odst. 2 Listiny, práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dále též práva na spravedlivý proces, respektování soukromého a rodinného života a porušení zákazu diskriminace podle čl. 6 odst. 1, čl. 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Namítají porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále též "Pakt"), jakož i dalších mezinárodních lidskoprávních smluv. 2. Stěžovatelé byli v období od roku 1998 do 17. 4. 2018 nájemci bytu ve vlastnictví statutárního města Olomouc (žalovaného vedlejšího účastníka). Oba stěžovatelé jsou romského původu, přičemž tato skutečnost je podle nich rozhodná pro zohlednění otázky jejich systémové diskriminace. Oba bydleli v lokalitě H., O., kde žili od roku 1998 a následně mezi lety 2013 a 2018 na adrese P., O. Tvrdili, že po vypovězení smlouvy k nájmu bytu na v pořadí druhé adrese, ke kterému byli motivováni falešným příslibem nabídky uzavření smlouvy k většímu bytu, obývali naopak spolu s vnukem menší byt v obdobně špatném technickém a hygienickém stavu. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci se domáhali určení, že "zásah žalovaného spočívající v opomenutí učinit cílené a konkrétní kroky vedoucí k desegregaci vyloučené lokality H. byl nezákonný", a dále určení, že "zásah žalovaného spočívající v uplatňování bytové politiky města přispívající k udržování sociálního vyloučení a segregaci žalobců byl nezákonný". 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2018 č. j. 65 A 60/2018-69 žalobu zamítl. Podle názoru krajského soudu jednání, které stěžovatelé napadli žalobou, nemůže být nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., neboť jim nesvědčí veřejné subjektivní právo na bydlení. Představuje totiž sociální právo a jako takové musí mít svůj odraz v zákonné úpravě. V daném případě však veřejné subjektivní právo na bydlení na zákonné úrovni upraveno není. Stěžovateli zmiňovaný § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), pouze vymezuje samostatnou působnost obce, aniž by z něj jakékoliv veřejné subjektivní právo vyplývalo, a na němž by tak žalobci mohli být přímo zkráceni. Namítanou diskriminací v rámci uplatňované bytové politiky se pak krajský soud nezabýval s odůvodněním, že měli-li žalobci za to, že se stali obětí diskriminace, mohli postupovat podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. 4. Rovněž Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelů rozsudkem ze dne 30. 6. 2020 č. j 7 As 40/2019-32 zamítl. Stěžovatelé podle soudu nesplnili podmínky přípustnosti zásahové žaloby stanovené v § 82 s. ř. s., proto nelze deklaratorní výrok o nezákonnosti (skončeného) zásahu vydat. Limitem pro uplatnění pravomoci správního soudu v řízení o správní žalobě je konkrétní úkon správního orgánu, ať se již jedná o úkon formalizovaný v podobě správního rozhodnutí, nebo o úkon faktický, případně o nedostatek úkonu správního orgánu, pokud má být vydáno rozhodnutí nebo osvědčení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017 č. j. 3 Ads 151/2016-59). Aby bylo v případě stěžovatelů možné posoudit, zda došlo k přímému zkrácení zásahem, pokynem či donucením, je třeba, aby bylo z podané žaloby nejprve bezpečně zřejmé, za jakých konkrétních skutkových okolností mělo k tvrzenému nezákonnému zásahu dojít - co se ve věci stalo, a co tedy mělo být oním zásahem, pokynem nebo donucením. Zcela bez argumentačního vyústění zůstávají okolnosti, za nichž museli stěžovatelé opustit bydlení na ulici P. či následně na ulici H. Žalovaný již v řízení před krajským soudem s odkazem na konkrétní soudní řízení vedená u Okresního soudu v Olomouci tvrdil, že stěžovatelé byli do roku 1998 nájemci bytu na jiné adrese v O. a byt na adrese H. jim byl poskytnut jako bytová náhrada v návaznosti na rozsudek okresního soudu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a to z důvodu neplacení nájemného a záloh na služby poskytované s nájmem. Na naposledy uvedené adrese jim pak dle tvrzení žalovaného nebyla nájemní smlouva prodloužena rovněž z důvodu nehrazení nájemného a rušení dobrých mravů v domě. Jakkoli se lze prostřednictvím výroku o zásahové žalobě domáhat deklaratorního posouzení zákonnosti tvrzeného zásahu, který již v mezidobí pominul, je současně třeba, aby podaná žaloba obsahovala dostatek tvrzení o skutkových okolnostech, ze kterých navrhovatel konstruuje nezákonný zásah vůči sobě. To se ve věci stěžovatelů podle Nejvyššího správního soudu nestalo a zásahová žaloba v sobě obsahuje podstatné rysy tzv. actio popularis, neboť aktivní legitimaci k jejímu podání odvozují stěžovatelé nikoli pouze z konkrétního dotčení vlastních práv. Nejvyšší správní soud dospěl rovněž k závěru, že stěžovatelům veřejné subjektivní právo bydlet nepřísluší. II. Ústavní stížnost a vyjádření k ní 5. Stěžovatelé ve své rozsáhlé ústavní stížnosti setrvali na své dosavadní argumentaci a vytýkají oběma správním soudům, že jim nepřisvědčily a neposkytly ochranu jejich veřejným subjektivním právům. Ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovali dosavadní skutkový stav. 6. Stěžovatelé namítají, že oba soudy vytýkaly stěžovatelům ve svých rozsudcích především nedostatečnou konkretizaci nezákonného zásahu, vůči němuž se svou žalobou snaží domoci ochrany, přičemž tento svůj závěr soudy opřely především o argument, že v právním řádu České republiky není ukotveno veřejné subjektivní právo na přiměřené (odpovídající) bydlení. Vytkly jim prostředek nápravy, který k ochraně svého práva zvolili s tím, že ochrany proti namítané diskriminaci je třeba se domáhat prostřednictvím antidiskriminačního zákona. Stěžovatelé se konkrétně domnívají, že krajský i kasační soud pochybily, neboť od sebe nedostatečně odlišily otázky existence veřejného subjektivního práva, jeho přímé aplikovatelnosti a jeho soudní vymahatelnosti, neb každá z těchto otázek představuje samostatný aspekt lidských práv a svobod. Nesprávně trvaly na výlučně individuální povaze porušení lidských práv a svobod, v důsledku čehož fakticky zbavily oběti systémových porušení jejich postavení obětí, ačkoliv konkrétní situace těchto obětí nemusí být odlišná od situace obětí individuálních porušení. Zcela nedostatečně zohlednily, že zákaz diskriminace je integrální součástí každého lidského práva či svobody, a nemůže tudíž působit jakožto faktor, který by člověka - nositele daného práva - zbavoval některého z prostředků nápravy porušení jeho práv. Rovněž nedostatečně zohlednily, že obsah každého lidského práva či svobody odkazuje nejen k cílům, které jsou veřejnou mocí dosažitelné ihned, ať již konáním, či naopak zdržením se určitého konání, nýbrž rovněž k cílům, které nevyhnutelně leží v budoucnosti, přičemž okamžitou povinností veřejné moci ve vztahu k těmto cílům je nastoupit cestu k jejich dosažení a na této cestě účinným způsobem postupovat. 7. Zcela nesprávně posoudily otázku neexistence veřejného subjektivního práva na bydlení a zákazu diskriminace ve vztahu k uplatňování bytové politiky po právní stránce. Stěžovatelům svědčí právo na zajištění přiměřeného bydlení vyplývající zejména z čl. 11 Paktu, čl. 30