II.ÚS 2595/19

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"). Specificky pak měla být porušena i zásada zákazu dvojího přičítání zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny. Stěžovatel odkazuje mj. i na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 (veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz), který do problematiky podmíněného propouštění razantně zasáhl.

Konkrétně stěžovatel uvádí, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat ve způsobu, jakým se obecné soudy vypořádaly s jeho jednotlivými argumenty obsaženými v žádosti o podmíněné propuštění a jaké skutečnosti (v rozporu s citovaným nálezem Ústavního soudu) při svém rozhodování braly v úvahu. V tomto kontextu stěžovatel zdůrazňuje, že nelze judikatorně zcela vyloučit (tak, jak to podle jeho názoru učinily soudy obou stupňů rozhodující o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, resp. jeho stížnosti proti zamítnutí žádosti) možnost podmíněného propuštění pro jakkoliv definovanou skupinu odsouzených, a to ani u chronických recidivistů. Stěžovatel cituje příslušnou pasáž nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, podle níž platí, že: "(...) ačkoli při rozhodováni soudů o podmíněném propuštění mají okolnosti vztahující se k trestní minulosti odsouzeného jistě své místo a nelze od nich zcela odhlížet, není přípustné založit rozhodnutí soudu výlučně či primárně na okolnostech, které se projevily již dříve v jiném trestním rozhodnutí o odsouzeném. To se ovšem stalo v posuzovaném případě stěžovatele, v němž obecné soudy k závěru o nesplnění prognózy vedení řádného života soudy došly takřka výlučné na základě dvou neosvědčení se při minulých podmíněných propuštěních."

Nad rámec uvedeného stěžovatel zdůrazňuje, že od nástupu výkonu aktuálního trestu nemá žádný negativní záznam a nedopustil se žádných kázeňských prohřešků - naopak ve výkonu trestu odnětí svobody se chová řádně a plní požadavky, které jsou na něj kladeny. Vykonává pracovní činnost, účastní se řady zájmových aktivit a je opakovaně odměňován. Pro případ svého podmíněného propuštění má zajištěný příslib zaměstnání. Ve prospěch stěžovatele svědčí rovněž sdělení ředitele nemocnice s poliklinikou vazební věznice Praha - Pankrác a vyjádření kaplanky z věznice. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že se k žádosti o podmíněné propuštění připojila jeho partnerka, jeho rodinní příslušníci a spolek Napověz.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Poté, co Ústavní soud shledal splnění procesních podmínek řízení, posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V projednávané věci proto Ústavní soud nepřezkoumával věcnou "správnost" (např. jejich soulad se zásadami racionální trestní politiky) či zákonnost napadených rozhodnutí a zaměřil se pouze na jejich soulad s limity stanovenými ústavním pořádkem. V rámci takto vymezeného přezkumu přitom napadená rozhodnutí obstojí.

Ústavní soud přitakává stěžovateli v tom směru, že odůvodnění napadených rozhodnutí se skutečně v podstatné míře opírá o hodnocení jeho trestní minulosti a jeho chování po předchozích podmíněných propuštění. Konkrétně soudy konstatovaly, že stěžovatel byl v minulosti již dvakrát podmíněně propuštěn a poté začal opětovně páchat trestnou činnost, která co do své závažnosti a společenské škodlivosti gradovala. Z judikatury citované stěžovatelem však neplyne, že by tyto faktory v odůvodnění nemohly hrát (i podstatnou roli), nýbrž pouze to, že nemá jít o důvody jediné či zcela převažující a pouze formálně doplněné důvody dalšími. Rozhodnutí o podmíněném propuštění musí konec konců být založeno mj. na prognóze budoucího chování odsouzeného. Tato prognóza nepochybně být založena i na reflexi jeho předchozího jednání a relevancích vzorců chování.

Obecné soudy navíc své rozhodnutí neopřely o holou skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti dvakrát podmíněně propuštěn a poté pokračoval v páchání trestné činnosti, nýbrž tuto skutečnost zakomponovaly do propracované argumentační linie. Z tohoto faktu totiž podle nich plyne, že stěžovatel je schopen přizpůsobit se režimu ve výkonu trestu odnětí svobody, včetně systému odměn a kázeňských trestů, což však nutně neimplikuje, že se těchto pozitivních vzorců chování bude držet i po propuštění. Takto obecné soudy - dle názoru Ústavního soudu racionálně a dostatečně přesvědčivě - reagovaly na klíčový argument stěžovatele, který právě na počet získaných odměn a absenci kázeňských trestů ve své žádosti o podmíněné propuštění odkazoval.

Ústavní soud zároveň zdůrazňuje, že obecné soudy své rozhodnutí nezaložily pouze na shora zmíněných důvodech. Při svém rozhodování vzaly v potaz mimo jiné skutečnost, že stěžovatel do výkonu trestu odnětí svobody včas nenastoupil, nýbrž utekl do zahraničí (Itálie), kde se prokazoval padělanými osobními doklady a musel být policejními orgány do výkonu trestu dodán. Byť je kritérium včasného nástupu do výkonu trestu ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 kritériem vedlejším, nelze jeho význam pro rozhodování obecných soudů v projednávané věci nepřiměřeně snižovat. Nejednalo se totiž o prosté oddalování nástupu do výkonu, nýbrž o promyšlený a cílený pokus zcela se trestu vyhnout. Lze jej proto v kontextu ostatních okolností případu vzít v potaz i při hodnocení toho, nakolik uvěřitelné je stěžovatelovo polepšení, resp. nakolik pravděpodobný je předpoklad, že povede řádný život.

Dále pak obecné soudy aplikovaly i další zákonem stanovené kritérium, totiž že stěžovatel škodu způsobenou v roce 2000 (tedy 19 let před rozhodováním prvostupňového soudu) nahradil pouze z nepatrné části. Stěžovatel se přitom v mezidobí relativně dlouho nacházel na svobodě a nelze tak izolovaně uplatnit argument, že ve výkonu trestu měl pouze omezené možnosti výdělku za účelem náhrady škody. V tomto kontextu je podstatné, že stěžovatel byl opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost (konkrétně podvody), jejímž pácháním získal značný majetkový prospěch (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18, odst. 54.)

Konečně pak rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje i podpůrné argumenty, mj. odkaz na skutečnost, že o předchozí žádosti odsouzeného bylo (ovšem negativně) rozhodnuto méně než tři měsíce před vydáním napadeného rozhodnutí, přičemž se v mezidobí poměry prakticky nezměnily.

Ústavní soud proto uzavírá, že shora rekapitulované argumenty obecných soudů - i s přihlédnutím k tomu, že na podmíněné propuštění neexistuje právní nárok, na čemž ani stěžovatelem citovaná judikatura nic nemění - představují ve svém souhrnu dostatečný podklad napadených rozhodnutí. Obecné soudy se racionálně a ústavně konformně vypořádaly se stěžovatelovým návrhem, a jejich rozhodnutí o žádosti o podmíněné propuštění proto z hlediska ústavního přezkumu bez dalšího obstojí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.