II.ÚS 2606/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2606/13 ze dne 26. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Žákové, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. května 2013 č. j. 9 Afs 34/2012-40, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí odpovídá požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek a odvádět daně jen na základě zákona ve smyslu čl. 11 Listiny. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta jako nedůvodná kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2012 č. j. 30 Af 36/2010-259, vydanému v rámci soudního přezkumu rozhodnutí finančních orgánů o daňové povinnosti stěžovatelky. Správce daně totiž v převážné části neuznal stěžovatelkou nárokovaný odpočet DPH na vstupu za zdaňovací období listopad 2002, prosinec 2002 a leden 2003 a platebními výměry ze dne 12. 2. 2005 a 1. 12. 2005 vyměřil nadměrný odpočet DPH výrazně nižší, za prosinec 2002 vyměřil dokonce daňovou povinnost. Finanční ředitelství jako odvolací orgán stanovisko správce daně potvrdilo a podaná odvolání zamítlo. Výše označeným rozsudkem krajský soud (napotřetí, když jeho předchozí dva rozsudky rušící rozhodnutí finančního ředitelství zrušil Nejvyšší správní soud) žalobu zamítl. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za vadná. Za nesprávné považuje závěr stran prekluze práva doměřit daň z přidané hodnoty, když příslušná lhůta k tomu uplynula finančním orgánům marně. A to ze dvou důvodů; jednak proto, že finanční orgány i správní soudy chybně určily počátek běhu prekluzivní lhůty, a jednak bylo rozhodnutí finančního ředitelství před koncem roku 2006, kdy lhůta i podle jejich názoru končila, doručeno pouze zmocněnci stěžovatelky. Otázka doručování souvisí s posouzením obsahu plné moci udělené stěžovatelkou jejímu daňovému poradci. Dle stěžovatelky šlo o plnou moc omezenou, přičemž omezení vyplývalo z jejího textu obsahujícího negativní výčet úkonů daňového poradce. Rozhodnutí finančního ředitelství o stěžovatelčině odvolání tak mělo být doručeno jak jejímu daňovému poradci, tak přímo jí samotné, aby mělo kýžený účinek na běh prekluzivní lhůty. Stěžovatelka poukázala na řadu daňových řízení, v rámci kterých správce daně doručoval písemnosti jak daňovému poradci, tak i jí samotné. V tomto duchu byla poučena i svým daňovým poradcem. Poukázala rovněž na nejednotnou praxi správních soudů stran nahlížení na omezení plné moci v roce 2003, kdy plnou moc udělovala. Nejednoznačnost a nedokonalost právní úpravy jí přitom nemůže být přičítána k tíži. Ohledně stanovení okamžiku, od kterého počala prekluzivní lhůta plynout, zpochybňuje stěžovatelka závěry o povaze výzev správce daně, jimiž u ní bylo zahájeno vytýkací řízení. Hodnocení napadeného rozsudku, že šlo o výzvy řádné a bezvadné, považuje za chybné. Vytýkací řízení bylo zahájeno výzvami (z 14. 1. 2003, 21. 2. 2003 a 21. 3. 2003) obsahujícími informaci o neupřesněných pochybnostech stran pravdivosti přiznání k DPH s tím, že stěžovatelka má doložit výši přijatých zdanitelných plnění uvedených na konkrétních řádcích daňového přiznání. Teprve následné výzvy (z 28. 4. 2003) se týkaly prokázání konkrétních zdanitelných plnění deklarovaných specifikovanými doklady. Takové vymezení pochybností považuje stěžovatelka za nekonkrétní, a výzvy měly být proto shledány nezákonnými. To by také odpovídalo dosavadnímu přístupu Nejvyššího správního soudu. Svým stanoviskem měl být vázán i nyní. Podle stěžovatelky bylo dále nerovně rozloženo důkazní břemeno v daňovém řízení. V řízení se soustředila na prokazování skutečností, které správce daně zpochybňoval, zejména okolnosti obchodní transakce, nicméně teprve ze závěrečného rozhodnutí finančního ředitelství se dozvěděla, že zpochybněni jsou Ing. Konečný a jeho společnosti VUMAR, spol. s r. o., jako skuteční dodavatelé zboží. Daňové orgány přitom nepřinesly jediný důkaz o tom, že dodavatelem byla jiná osoba. Jediným jejich argumentem bylo podezření na daňový únik ze strany Ing. Konečného, což nemůže mít vliv na výsledek daňového řízení u stěžovatelky. Konečně obchodní společnosti VUMAR, spol. s r. o., byla u dodávek, uskutečněných ve prospěch stěžovatelky, vyměřena daň na výstupu. Přesto jiný správce daně (stěžovatelky) uskutečnění dodávek popřel. Zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení. Ústavní soud není součástí soustavy správních soudů a nepřísluší mu dozorovat jejich rozhodovací činnost. Je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Přitom postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje ani zákonnost ani správnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nepřísluší Ústavnímu soudu zejména přehodnocování důkazů provedených finančními orgány, eventuálně obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného. Otázka rozsahu zmocnění podle plné moci ze dne 16. 9. 2003 byla předmětem hodnocení Nejvyššího správního soudu několikrát a vyjádřil se k ní rovněž Ústavní soud v usnesení vydaném v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky sp. zn. II. ÚS 624/11. Zde konstatoval, že předmětnou plnou mocí stěžovatelka zmocnila svého daňového poradce, aby ji zastupoval ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, ve věcech účetnictví a v dalších otázkách souvisejících s předmětem jejího podnikání. Dále jej zmocnila, aby ji zastupoval, vykonával veškeré úkony, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky nebo námitky a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal a potvrzoval, přijímal platby, to vše i tehdy, když je podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci. Zmocnění se naopak výslovně nevztahovalo pouze na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona o správě daní a poplatků. Rovněž bylo uvedeno, že není omezena možnost zmocnitele činit jednotlivé úkony (podání) v běžných záležitostech. Plná moc byla udělena na dobu neurčitou. Omezená plná moc musí dle výkladu zastávaného Nejvyšším správním soudem obsahovat všechny přesně specifikované úkony, které je zmocněnec oprávněn vykonávat, tedy zde musí být uvedeny pokyny pro zmocnitele a přesně vymezen její rozsah. V předmětné plné moci žádné pokyny nejsou, v tomto směru je proto neomezená. Její obsah byl zúžen jen o úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona o správě daní a poplatků. Stejně jako v případě řešeném shora uvedeným usnesením i nyní se řízení, z něhož vzešly daňové výměry přezkoumávané napadeným rozsudkem, týkalo daně z přidané hodnoty, přičemž ve vztahu k ní zmocnění nijak omezeno nebylo, nebyl přesně vymezen jeho rozsah ani nebyly dány zmocněnci jakékoliv směrnice. Od potvrzených závěrů tak není důvod se odchylovat. Bylo-li v jiných daňových řízeních správcem daně doručováno podle téže plné moci jak daňovému poradci, tak jí samotné, není to pro přezkum závěrů v této věci podstatné. Z toho, že správce daně v některých případech nadbytečně doručoval zásilky kromě zmocněnce i zmocniteli, nelze dovozovat, že chyboval, nepostupoval-li tak vždy. Jako Ús