Ústavní soud II.ÚS 2684/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 16 T 98/2024 pokračovat v porušování práv a svobod stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby mu přikázal obnovit stav před porušením.

Stěžovatel taktéž žádá o odklad vykonatelnosti hlavního líčení, které bylo ve věci stěžovatele nařízeno na den 17. 9. 2025, neboť je způsobilé zasáhnout do jeho ústavně zaručených základních práv.

V předmětné trestní věci byla dne 12. 11. 2024 podána obžaloba, kterou je stěžovateli kladeno za vinu, že spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, dílem ve stadiu pokusu. Ve věci nyní probíhá hlavní líčení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, která je svým rozsahem (včetně doplnění) na hranici srozumitelnosti, napadá postupy orgánů činných v trestním řízení ve výše uvedeném trestním řízení. Stejně jako v jiných svých ústavních stížnostech namítá, že nebyl v řízení před soudem dodržen postup podle § 181 odst. 3 trestního řádu, že nebyly vyřízeny jeho podněty k předběžnému projednání obžaloby, které by mělo vést k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodu zániku trestní odpovědnosti.

Stěžovatel uvádí, že jeho návrhy a námitky nejsou krajským soudem žádným způsobem vypořádávány, ba jsou přímo ignorovány: například když namítal podjatost státního zástupce, podal podnět k přezkumu znaleckého posudku, nebo když před hlavním líčením navrhl odnětí a přikázání věci jinému soudu, avšak krajský soud k němu nepřihlížel a vedl hlavní líčení bez rozhodnutí nadřízeného soudu. Krajský soud podle stěžovatele úmyslně po delší dobu ignoroval žádost o uvolnění zajištěných peněžních prostředků, které pocházejí výhradně z nezabavitelných částek, tedy z invalidního důchodu stěžovatele, z přídavků na děti a příspěvků na péči, mobilitu a bydlení. Usnesení, kterým následně krajský soud žádosti nevyhověl, nebylo stěžovateli nikdy doručeno a navazující stížnost krajský soud nepředložil bez zbytečného odkladu nadřízenému soudu.

Stěžovatel dále uvádí, že mu nebyla doručována vyjádření státního zástupce a před hlavním líčením mu nebylo umožněno nahlížet do spisu, když na jeho opakované urgence krajský soud nereagoval či nabídl pouze jeden nevyhovující termín. Stěžovatel tak neměl dostatečný čas a možnost k přípravě obhajoby a uplatnění svých procesních práv, nedozvěděl se ani, které svědky soud k hlavnímu líčení předvolal. Návrhu na odročení hlavního líčení krajský soud ani za těchto okolností nevyhověl. Krajský soud stěžovateli pří hlavním líčení neumožnil, resp. stěžovateli zakázal vyjádřit se k přednesené obžalobě.

Stěžovatel upozorňuje, že nevypořádá-li soud procesní námitky, zatěžuje své rozhodnutí nepřezkoumatelností, což může vést i ke zrušení jeho rozhodnutí vyšší instancí. Závěrem poukazuje na svůj závažný zdravotní stav, ke kterému orgány činné v trestním řízení nepřihlíží, ba naopak jej neustále zpochybňují.

Ústavní soud nejdříve posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V této souvislosti zjistil, že stěžovatel podal ústavní stížnost trpící formálním nedostatkem, který zakládá důvod odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Zásada subsidiarity se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopné protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Vyčerpá-li stěžovatel všechny procesní prostředky, Ústavní soud svým rozhodnutím zasahuje (shledal-li k tomu právem stanovené předpoklady) zejména proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu), a tím efektivně usměrňuje možné excesy orgánů veřejné moci v oblasti základních práv a svobod. V opačném případě by požadavek vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva ztrácel v podstatné míře rozumný smysl.

V posuzované věci stěžovatel namítá řadu pochybení orgánů činných v trestním řízení, kterých se tyto měly dopustit v nyní probíhajícím trestním řízení. Z ústavní stížnosti vyplývá, že ve věci bylo nařízeno hlavní líčení, které nyní probíhá. Ústavní soud však není povolán k zásahu do činnosti soudu konajícího hlavní líčení, neboť stěžovatel má procesní prostředky, kterými se může nyní v rámci trestního řízení domáhat nápravy, resp. může tak učinit v rámci opravných prostředků, řádných i mimořádných. Ústavní stížnost je tak za této situace nutno vnímat jako podanou předčasně.

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné. Návrh na odložení vykonatelnosti hlavního líčení pak odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, o němž není příslušný rozhodnout.