Ústavní soud II.ÚS 2727/25

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Současně stěžovatelé v ústavní stížnosti odmítají všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou dány důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků. Předně podle § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem, a to na základě speciální procesní plné moci (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Účel povinného zastoupení spočívá v tom, aby ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti, které zákon stanoví, tj. zejména aby z podání bylo patrno, jaké věci se týká, co sleduje a čeho se navrhovatel domáhá, jakož i označení důkazů k tvrzením obsaženým v návrhu (§ 34 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se opakovaně obrátili na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2906/23, sp. zn. I. ÚS 3156/23, sp. zn. I. ÚS 2554/22, sp. zn. III. ÚS 1545/25, sp. zn. III. ÚS 1700/25 aj.).

Stěžovatelé jsou tedy již dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. I nadále však volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Navíc odmítají-li stěžovatelé všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozhodnutí ve věci Horyna proti České Republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, jestliže stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.