II.ÚS 2743/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2743/19 ze dne 24. 7. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Tomečkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 241/2018-213 ze dne 16. 5. 2019, spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o úvěru a smlouvu o rozhodci. Vedlejší účastnice se na jejich základě žalobou domáhala u rozhodce na stěžovatelce zaplacení 162 957 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně ze specifikovaných částek (po částečném zastavení řízení ohledně 500 Kč). Rozhodčím nálezem bylo vedlejší účastnici vyhověno. Okresní soud v Pardubicích následně vyhověl návrhu stěžovatelky na zrušení tohoto rozhodčího nálezu a přiznal stěžovatelce náhradu nákladů za toto soudní řízení. 2. Na základě návrhu vedlejší účastnice poté o její žalobě rozhodovaly obecné soudy. Vedlejší účastnice přitom vzala žalobu částečně zpět, což vedlo k částečnému zastavení řízení, a domáhala se pouze zaplacení 45 965,40 Kč s příslušenstvím. 3. Okresní soud v Hodoníně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná a vedlejší účastnice má nárok pouze na vrácení bezdůvodného obohacení (plnění poskytnutého stěžovatelce na základě neplatné smlouvy) spolu se zákonným úrokem z prodlení. Svým rozsudkem proto žalobě vyhověl co do částky 23 254 Kč s příslušenstvím, co do částky 22 711,40 Kč ji zamítl. Okresní soud dále přiznal stěžovatelce, které byla v řízení úspěšnější, plnou náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, a to ve výši 65 658,22 Kč. Do této částky zahrnul i náhradu nákladů, které stěžovatelka vynaložila v rozhodčím řízní, kde se nechala zastoupit advokátem. Vedlejší účastnice se proti částečnému zamítnutí žaloby a rozhodnutí o náhradě nákladů odvolala. 4. Krajský soud v Brně potvrdil zamítavé rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, avšak napadeným výrokem II změnil rozhodnutí okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce přiznal náhradu pouze ve výši 27 301,57 Kč. Krajský soud určoval náhradu nákladů na základě poměru úspěchu ve věci, přičemž zohlednil i zastavení řízení, které procesně zavinila vedlejší účastnice. Shledal, že stěžovatelka má nárok na náhradu 88 % z celkových nákladů řízení. Na rozdíl od okresního soudu do náhrady nezahrnul náklady, které stěžovatelka vynaložila v rozhodčím řízení. Podle krajského soudu totiž soudní řízení není pokračování rozhodčího řízení, ale naopak jde o dvě samostatná řízení. Náklady vynaložené v rozhodčím řízení tedy nelze pokládat za náklady ve smyslu § 137 odst. 1 občanského soudního řádu. Na podporu svých závěrů odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 384/2015 ze dne 27. 8. 2015. Krajský soud dále přiznal stěžovatelce náhradu nákladů za odvolací řízení, neboť odvolání vedlejší účastnice bylo vyhověno jen v nepatrné části. II. Argumentace účastníků 5. Stěžovatelka namítá, že napadeným výrokem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny. 6. Stěžovatelka uvádí, že veškeré její úkony, které v průběhu i před zahájením rozhodčího řízení provedla, směřovaly k ochraně jejích práv. Rozhodnutí krajského soudu, který jí nepřiznal náhradu těchto nákladů, pokládá stěžovatelka za exces. Uvádí, že jedině soud mohl rozhodnout o nákladech řízení, neboť rozhodce po zrušení rozhodčího nálezu neměl možnost o nákladech rozhodčího řízení rozhodnout. Stěžovatelka argumentuje, že dle § 16 a § 34 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů se po zrušení rozhodčího nálezu na návrh jedné ze stran pokračuje v řízení. Dovozuje, že nebýt návrhu na pokračování soudního řízení, ve věci by rozhodoval rozhodce, který by musel řízení zastavit a o náhradě nákladů rozhodnout. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že jednání vedlejší účastnice představuje zneužívání práva a uzavírané smlouvy mají lichevní povahu. Tyto nároky pak vedlejší účastnice může v důsledku rozhodnutí krajského soudu uplatňovat vždy nejprve u rozhodců, neboť jí v případě neúspěchu nehrozí žádné negativní následky. Požadované nároky může vedlejší účastnice v případném soudním řízení snížit. Rozhodnutí krajského soudu je dle stěžovatelky v rozporu se zásadami ústavního i podústavního práva, se spravedlností, dobrými mravy, poctivostí, zákazem zneužití práva i právem na náhradu účelně vynaložených nákladů k ochraně svých práv. Závěr, že náklady z rozhodčího řízení nevznikly stěžovatelce v bezprostřední souvislosti se soudním řízením, označuje stěžovatelka za absurdní a uvádí, že jí není zřejmé, jak jinak jí budou tyto účelně vynaložené náklady nahrazeny. 7. Stěžovatelka dále navrhuje, aby dle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byla uložena krajskému soudu nebo vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. Dle stěžovatelky je tento postup namístě vzhledem k excesivnímu rozhodnutí krajského soudu, zjevně bezúspěšnému uplatňování práva ze strany vedlejší účastnice a rovněž s ohledem na majetkové poměry stěžovatelky. 8. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřil Krajský soud v Brně jako účastník řízení i vedlejší účastnice řízení, avšak jejich vyjádření nepřinesla ve věci nic nového oproti obsahu napadeného rozhodnutí. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné dávat jejich vyjádření na vědomí a k vyjádření stěžovatelce. III. Hodnocení Ústavního soudu 9. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdrženlivě a ke zrušení napadeného rozhodnutí o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1398/12 ze dne 1. 7. 2014 (N 133/74 SbNU 25), bod 14; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zásah bude namístě "v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, [pokud] by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany soudů byl obsažen prvek svévole, libovůle nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalismu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně" [nález sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239), bod 20; nález sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111), bod 18]. 10. V projednávané věci se stěžovatelka domohla soudní ochrany proti rozhodčímu nálezu, který byl k jejímu návrhu zrušen, jakož i ochrany svých práv v soudním řízení ve věci samé, v němž vedlejší účastnice posléze uplatnila proti stěžovatelce své nároky - jak již vyložily obecné soudy, byla vedlejší účastnice před obecnými soudy převážně neúspěšná. V řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu byla stěžovatelce přiznána plná náhrada nákladů řízení, v řízení ve věci samé pak náhrada dle míry stěžovatelčina úspěchu. Náklady, které stěžovatelka vynaložila na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tak obecné soudy, jakož i krajský soud v napadeném výroku, dostatečně zohlednily, což ostatně nezpochybňuje ani stěžovatelka. 11. Svou ústavní stížností stěžovatelka fakticky usiluje o to, aby Ústavní soud vyslovil, že součástí náhrady nákladů řízení přiznávaných obecnými soudy dle § 137 a násl. občanského soudního řádu nemají být jen náklady vynaložené před obecnými soudy, ale v dané specifické procesní situaci rovněž náhrada nákladů účelně vynaložených před rozhodci. Tato problematika je však již otázkou výkladu podústavního práva, a její řešení proto nepřísluší Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy České republiky. Krajský soud v rozsudku, jehož součástí je napadený výrok, dostatečně vyložil, proč nepovažuje náklady vynaložené v rozhodčím řízení za náklady řízení ve smyslu § 137 a násl. občanského soudního řádu. Jeho výklad za excesivní označit nelze, a tudíž do jeho závěrů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Zbývá dodat, že krajský soud svým rozhodnutím nevyloučil, aby se stěžovatelka domáhala nákladů vynaložených