II.ÚS 2767/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2767/16 ze dne 7. 8. 2018 N 132/90 SbNU 183 Náhrada škody, která vznikla v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka - ze dne 7. srpna 2018 sp. zn. II. ÚS 2767/16 ve věci ústavní stížnosti K. J., zastoupeného Mgr. Jakubem Trčkou, advokátem, se sídlem Spálená 21, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 Co 39/2016-116 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016 č. j. 11 Co 39/2016-116 bylo porušeno právo stěžovatele na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se proto ruší. III. Náhrada nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Rekapitulace průběhu řízení 1. Stěžovatel čelil trestnímu stíhání pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník") ve stadiu pokusu podle § 21 trestního zákoníku a přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Karlovarského kraje ze dne 15. 11. 2013 č. j. KRPK-100065-21/TČ-2013-190372. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech následně podala dne 6. 3. 2014 na stěžovatele obžalobu pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") však svým usnesením ze dne 17. 6. 2014 č. j. 3 T 31/2014-206 rozhodl o postoupení věci k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"), neboť skutek pro který byl stěžovatel stíhán, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. V následujícím přestupkovém řízení byl stěžovatel uznán vinným přestupkem proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena pokuta 500 Kč, kterou uhradil. 2. Stěžovatel se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") obrátil na Ministerstvo spravedlnosti se žádostí o náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněně vedeného trestního řízení. Konkrétně požadoval částku 41 135 Kč, která představovala náhradu nákladů obhajoby. Ministerstvo spravedlnosti však jeho žádosti nevyhovělo. Podle jeho názoru usnesení okresního soudu o postoupení věci k projednání v rámci přestupkového řízení znamená kontinuitu stíhání stěžovatele pro jeho protiprávní jednání. Smyslem a účelem zákona o odpovědnosti státu je totiž odškodnit toho, kdo se nedopustil žádného protiprávního jednání. Vznik nároku na náhradu škody je tak závislý na výsledku přestupkového řízení. Stěžovatel se svým jednáním dopustil přestupku, Ministerstvo spravedlnosti tudíž analogicky aplikovalo ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti státu, podle něhož nemá právo na náhradu škody ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám. 3. Stěžovatel se se svým nárokem na náhradu škody obrátil na Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"). Ministerstvo spravedlnosti ve vyjádření k žalobě nově namítalo, že na danou věc analogicky dopadá výluka odškodnění podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. Podle tohoto ustanovení nemá právo na náhradu škody žadatel o náhradu škody, pokud bylo trestní stíhání proti němu vedené zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný. Obvodní soud nicméně svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 9 C 215/2015-101 žalobě stěžovatele vyhověl. 4. Ministerstvo spravedlnosti se odvolalo. Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatele zamítl. Krajský soud předně vyšel z toho, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nebylo zrušeno pro nezákonnost a ani nebylo změněno, nárok stěžovatele na náhradu škody tudíž není důvodný. Usnesení okresního soudu o postoupení věci do přestupkového řízení je podle něj třeba považovat za rozhodnutí ve věci samé vydané v průběhu trestního řízení, tímto rozhodnutím bylo zahájeno přestupkové řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným přestupkem. Protiprávního jednání se tedy dopustil. Krajský soud však odmítl argumentaci Ministerstva spravedlnosti analogickou aplikací ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu. II. Obsah ústavní stížnosti a vyjádření účastníků řízení 5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozsudku krajského soudu, který je podle něj založen na nesprávné interpretaci podústavního práva. Namítá především, že závěr krajského soudu o tom, že v jeho věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí, neboť postoupením věci do přestupkového řízení nebylo usnesení o zahájení trestního stíhání ani zrušeno, ani změněno, je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Dovolává se především nálezu sp. zn. II. ÚS 1930/17 ze dne 14. 11. 2017 (N 213/87 SbNU 457), z něhož plyne, že v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení, přestupkové řízení nelze považovat za pokračování trestního stíhání. Usnesení o postoupení věci má tedy v tomto kontextu stejné účinky na zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, jako má rozhodnutí o jeho zastavení nebo zproštění obžaloby. Zakládá proto právo stěžovatele na náhradu škody, která stěžovateli vznikla vynaložením finančních prostředků na obhajobu. Výsledek řízení o přestupku je pak z tohoto hlediska pro vznik nároku na náhradu škody irelevantní. Na základě této argumentace stěžovatel dovozuje, že krajský soud porušil jeho práva na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, na spravedlivý proces a vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel též žádal o přiznání náhrady nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem, a to s ohledem na to, že jediným důvodem pro podání ústavní stížnosti byl nesprávný právní názor krajského soudu, v jehož důsledku byl změněn rozsudek okresního soudu. 6. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že práva stěžovatele zaručená Listinou neporušil. Stěžovatel podle jeho názoru pouze polemizuje se skutkovými a právními závěry napadeného rozsudku, a staví tak Ústavní soud do pozice "třetí soudní instance". Vyjadřuje přesvědčení, že právní závěry, k nimž v napadeném rozsudku dospěl, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a ani nelze tvrdit, že by je z nich nebylo možno dovodit. K porušení práva na spravedlivý proces tedy nedošlo. Konečně ve vztahu k argumentaci stěžovatele nálezem sp. zn. II. ÚS 1930/17 ze dne 14. 11. 2017 krajský soud uvedl, že tento vychází z judikatury Nejvyššího soudu, která byla vydána až po vynesení jeho ústavní stížností napadeného rozsudku. Nemohl ji tedy ve svém rozhodnutí zohlednit. 7. Ministerstvo spravedlnosti se jako vedlejší účastník řízení k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. III. Právní posouzení 8. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a podmínky pro její projednání, které stanoví Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Rozhodl o ní pak bez nařízení jednání, neboť dospěl k závěru, že by od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že mu vznikla škoda v podobě nákladů obhajoby v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání. Zdůrazňuje, že usnesení o postoupení věci k projednání a rozhodnutí v přestupkovém řízení má stejné účinky, jako kdyby došlo k zastavení trestního stíhání. Na usnesení o zahájení trestního stíhání je proto třeba hledět jako na nezákonné rozhodnutí, byť nebylo explicitně zrušeno ani změněno. Pro vznik jeho nároku na náhradu škody je navíc nerozhodné, že byl v následném přestupkovém řízení shledán vinným pro přestupek. 10. Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 11. Pro vznik n