II.ÚS 2843/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 N 74/93 SbNU 371 K povinnosti vykládat zákonnou úpravu ochranné ambulantní léčby způsobem šetřícím podstatu a smysl práva na nedotknutelnost osoby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2018 č. j. 8 To 215/2018-242 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2018 č. j. 4 Nt 51/2014-220, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2018 č. j. 8 To 215/2018-242 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené článkem 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. IV. Náhrada nákladů řízení se stěžovateli nepřiznává. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud"), neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 10 T 26/13 zproštěn obžaloby, která byla proti němu vznesena pro přečiny krádeže a násilí proti úřední osobě, a současně mu bylo uloženo psychiatrické ústavní ochranné léčení vykonávané formou lůžkové péče (dále jen "ústavní ochranné léčení"). Stěžovatel se měl protiprávního jednání dopustit v roce 2011 v souvislosti s nahlížením do spisové dokumentace, která o něm byla na správním úřadě vedena ve věci dávek v hmotné nouzi. Při oprávněném nahlížení do spisové dokumentace přitom jednu z jejích částí měl odcizit. Tu ihned na místě předal své sestře, která ji uložila do kabelky. Na následné výzvy úřednice k navrácení odcizené části spisu nereagovali, načež mezi nimi navzájem došlo k fyzické potyčce. Při ní sestra stěžovatele jednu z úřednic, která se snažila zamezit zcizení části spisového materiálu, měla poranit. Fyzicky napadená úřednice utrpěla pohmoždění tváře a poškození krční páteře. Jiné úřednici mezitím stěžovatel znemožňoval v jejím úsilí své kolegyni pomoci tím, že fyzicky bránil v otevření dveří z kanceláře na chodbu, kde se incident odehrával. Měl se pokoušet také odcizit zbytek spisové dokumentace. Jak stěžovatel, tak i jeho sestra výše uvedené skutečnosti popírají a společně s obviněním je považují za vykonstruované. 3. Dne 3. 3. 2014 podal stěžovatel návrh na změnu formy ochranného léčení na ochranné léčení vykonávané formou ambulantní péče (dále jen "ambulantní ochranné léčení"). Městský soud tomuto návrhu usnesením ze dne 29. 4. 2014 č. j. 4 Nt 51/2014-95 vyhověl. Následně bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2016 č. j. 4 Nt 51/2014-135 ambulantní ochranné léčení stěžovatele prodlouženo o 1 rok, tedy do dne 11. 4. 2017. O prodloužení ambulantního ochranného léčení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku ve znění zákona č. 330/2011 Sb. Jeho část, která je pro tento případ podstatná, zní takto: "Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení." 4. Dne 1. 7. 2016, tedy v průběhu trvání ambulantního ochranného léčení, nabyl účinnosti zákon č. 150/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také "novelizující zákon" či také "novela"). Tento zákon se dotkl i výše citovaného ustanovení trestního zákoníku. Ustanovení § 99 odst. 6 trestního zákoníku ve znění zákona č. 150/2016 Sb. uvádí následující: "Ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní, ledaže má pachatel vinu na tom, že soud v uvedené době nemohl rozhodnout; v takovém případě soud rozhodne bezodkladně po odpadnutí překážky bránící rozhodnutí." 5. Dne 12. 4. 2017 požádal městský soud stěžovatelova ošetřujícího lékaře MUDr. Ivana Weinbergera o sdělení, zda nadále trvají důvody pro uložení ambulantního ochranného léčení. Ten ve své odpovědi, doručené soudu dne 9. 5. 2017, doporučil jeho ukončení. Na základě tohoto návrhu městský soud nařídil vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem zjištění zdravotního stavu stěžovatele a důvodnosti dalšího trvání ambulantního ochranného léčení. K tomu byl přibrán soudní znalec doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., který byl pro nesoučinnost ze strany stěžovatele dne 26. 1. 2018 nahrazen soudní znalkyní MUDr. Evou Čermákovou. Na pozdějším veřejném zasedání dne 16. 5. 2018 městský soud návrh na ukončení ambulantního ochranného léčení usnesením zamítl. Toto usnesení, které stěžovatel napadá ústavní stížností, bylo vydáno více než rok poté, co mělo podle rozhodnutí stejného soudu ze dne 11. 4. 2016 dojít ke skončení ambulantního ochranného léčení uplynutím doby. To podle výkladu zaujatého městským soudem v usnesení ze dne 16. 5. 2018 však i po uplynutí této doby nadále trvalo. K jeho prodloužení mělo totiž podle tohoto soudu dojít ex lege výše uvedenou změnou právní úpravy. V důsledku toho nebylo potřeba vydávat samostatné soudní rozhodnutí, kterým by bylo ambulantní ochranné léčení přede dnem 11. 4. 2016 prodlouženo. 6. Proti usnesení městského soudu ze dne 16. 5. 2018 podal stěžovatel stížnost ke krajskému soudu. Ten ji však napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou. II. Argumentace účastníků a vedlejších účastníků řízení 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že oběma napadenými usneseními bylo nesprávně rozhodnuto o neukončení ambulantního ochranného léčení, jelikož v době rozhodování obecných soudů již toto léčení netrvalo. Stěžovatel se neztotožňuje s výkladem obecných soudů, podle kterých je na základě provedené právní změny nutno na dříve uložené ambulantní ochranné léčení ex lege nahlížet jako na uložené podle jeho účelu bez přesného vymezení dne jeho skončení. 8. Stěžovatel má též za to, že v jeho případě navíc ani nejsou dány faktické důvody pro další trvání ambulantního ochranného léčení, a návrh na jeho ukončení proto neměl být zamítnut. Obecné soudy podle stěžovatele založily své závěry o důvodnosti dalšího trvání ambulantního ochranného léčení zcela nekriticky pouze na závěrech znaleckého posudku MUDr. Evy Čermákové ze dne 30. 3. 2018. Tento znalecký posudek přitom podle stěžovatele neprokázal splnění zákonných podmínek pro důvodnost trvání ambulantního ochranného léčení, přičemž jeho závěry byly nedostatečně odůvodněny a nepodepřeny jakýmikoliv úsudky o nebezpečnosti stěžovatele. Tento argument stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí pouze jako podpůrný, tedy pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s jeho první námitkou. 9. Stěžovatel taktéž v souladu s ustanovením § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem, a to v celkové výši 8 228 Kč. 10. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení, krajský soud a městský soud jako účastníci řízení a krajské státní zastupitelství a městské státní zastupitelství jako vedlejší účastníci řízení. Jejich vyjádření však neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti či argumenty relevantní pro posouzení ústavní stížnosti. Ústavní soud z nich proto ve svém rozhodnutí nevycházel, proto nebyla stěžovateli zaslána k replice. III. Hodnocení Ústavního soudu A) In