II.ÚS 2952/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2952/20 ze dne 2. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Fyzikální ústav AV ČR, v.v.i., IČ 68378271, se sídlem Na Slovance 1999/2, Praha 8, zastoupený JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem Vlastina 602/23, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. října 2018, č. j. 27 C 478/2014-571, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2019, č. j. 16 Co 49/2019-606 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. července 2020, č. j. 25 Cdo 2602/2019-647, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ve věci náhrady škody z důvodu porušení kontraktační povinnosti vyplývající z § 82 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. 9. 2011 (dále jen "ZVZ") ve spojení s § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. 2. Napadenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do ústavně zaručeného stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, práva na slyšení před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, dále pak práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen "Úmluva"), rovněž k porušení ústavně zakotvených práv stěžovatele uvedených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a konečně práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. 3. Rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 1 922 932 Kč a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím, a to konkrétně společnosti MROZEK a.s., IČ 25904612, sídlem Bystřice 1361, 739 95 Bystřice (dále jen "první vedlejší účastnice"), společnosti AB Silvretta s.r.o. v likvidaci, IČ: 45192286, sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4 (dále jen "druhá vedlejší účastnice") společnosti AB Verwall s.r.o. v likvidaci IČ: 242 10 323, sídlem Antala Staška 2027/79, 140 00 Praha 4 (dále jen "třetí vedlejší účastnice") náhradu nákladů řízení. Stěžovatel se domáhal náhrady škody v uvedené výši, která mu měla vzniknout jakožto zadavateli veřejné zakázky tak, že prvá a druhá vedlejší účastnice, které se společně jako účastnice sdružení (dále "Sdružení") účastnily veřejné zakázky jako uchazeči a jejichž nabídka s nejnižší nabídkovou cenou byla v zadávacím řízení vybrána jako nejvhodnější, porušily povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o dílo na stavební práce. Škoda vyčíslená stěžovatelem představuje rozdíl mezi nabídkovou cenou Sdružení a nabídkovou cenou uchazeče, který se umístil na druhém místě a se kterým byla nakonec smlouva uzavřena. Vedlejší účastnice se vyjádřily tak, že potřebnou součinnost poskytly, nicméně z důvodu posunutí data realizace již nebylo možné splnit nabídkovou cenu, proto požadovaly uzavření dodatku. Soud I. stupně ve svém rozhodnutí připustil toliko obecnou předsmluvní odpovědnost dle § 415 a § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přičemž konstatoval, že se stěžovatel mohl domáhat pouze nákladů, které marně vynaložil v souvislosti s jednáním se Sdružením o uzavření smlouvy a rovněž doplnil, že stěžovateli nemohla vzniknout škoda, jelikož stavební práce byly hrazeny z dotací a nikoliv z jeho vlastních zdrojů. 4. Stěžovatel podal proti rozsudku I. stupně odvolání, ve kterém tvrdil, že s ohledem na rozhodné znění § 82 odst. 3 ZVZ existuje zákonná povinnost uchazeče uzavřít smlouvu se zadavatelem a dále pak, že porušením této povinnosti vzniká odpovědnost uchazeče za škodu, která zadavateli vznikne neuzavřením smlouvy, a to tak, že se zakázka realizuje za cenu vyšší. Ve svém odvolání stěžovatel posuzuje právní vztah zadavatele a uchazeče obdobně jako vztah účastníků smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž v případě porušení mají nárok na náhradu škody. Stěžovatel ve svém odvolání dále uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, dle kterého se jednalo o škodu na straně poskytovatele dotace a tvrdí, že předmětná dotace mu byla poskytnuta předem a stěžovatel s ní nakládal jako s vlastními finančními prostředky. 5. Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu I. stupně a rozhodl, že i když je dána kontraktační povinnost uchazeče v souladu s § 82 odst. 3 ZVZ, není dána odpovědnost za rozdíly v nabídkách uchazečů. Nesplnění kontraktační povinnosti je v zákoně o veřejných zakázkách přímo řešeno procesem, dle kterého nastupuje kontraktační povinnost druhého resp. třetího uchazeče v pořadí, popřípadě možnost zrušení zadávacího řízení. Dle názoru odvolacího soudu se dále uzavřením smlouvy s druhým uchazečem přerušuje příčinná souvislost mezi porušením kontraktační povinnosti vítězným uchazečem a vznikem škody. Dle § 42 odst. 1 ZVZ je vítězný uchazeč vázán svojí nabídkou po dobu zadávací lhůty, která měla skončit uzavřením smlouvy mezi stěžovatelem jakožto zadavatelem a druhým uchazečem. Neexistence odpovědnosti dále odvolací soud dovozuje z § 67 ZVZ, který upravuje propadnutí jistoty zadavateli, pokud uchazeč nesplní svou kontraktační povinnost. Závěrem odvolací soud uvádí, že neexistenci odpovědnosti dokazuje i skutečnost, že cena, za kterou by stěžovatel zakázku finálně realizoval, se nedá zjistit. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž jeho důvodnost spatřoval v tom, že napadený rozsudek závisel na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi nebyly dosud vyřešeny. Důvodnost dovolání dále měla být dána nesprávným právním posouzením. Stěžovatel ve svém dovolání namítal, že uzavření smlouvy mezi zadavatelem a uchazečem druhým v pořadí je významnou právní skutečností pro vznik škody, a proto nemůže představovat přerušení příčinné souvislosti. Ve svém dovolání stěžovatel dále uvedl, že bylo možné zjistit reálnou škodu, jelikož ji sám stěžovatel vyčíslil. Soud dle názoru stěžovatele měl využít § 136 o. s. ř. a určit výši nároku podle své úvahy. 7. Nejvyšší soud nicméně dovolání stěžovatele zamítl, přičemž ve svém odůvodnění konstatuje, že z důvodu specifik zadávacího procesu dle ZVZ nemůže nedosažení výhodné ceny pro neuzavření předpokládané smlouvy v tomto případě zakládat nárok na náhradu škody. Ve svém rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že zadavatel, který zákonným postupem uzavřel smlouvu o dodávce služeb s uchazečem, který se umístil v soutěži na druhém místě, nemá právo na náhradu škody vůči vítězi soutěže, odpovídající rozdílu mezi dosaženou a nižší cenou, kterou by vynaložil při předpokládaném uzavření smlouvy s vítězem, byť vítěz porušil povinnost uzavřít předmětnou smlouvu. II. Argumentace v ústavní stížnosti 8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8, rozhodnutím Městského soudu v Praze a rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která jsou vymezena výše. 9. Porušení práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny spočívá z pohledu stěžovatele v tom, že obecné soudy provedly nepřijatelně extenzivní výklad kogentních zákonných ustanovení upravujících režim odpovědnosti za škodu při porušení právní povinnosti vyplývajících ze ZVZ. Každý ze soudů dle názoru stěžovatele případ posoudil odlišným způsobem a jejich argumenty stěžovatel pokládá za nekonzistentní. Nad to stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že soudy rezignovaly na jejich povolání k tomu, aby poskytovaly ochranu právům, jak jim to ukládá čl. 90 Ústavy. 10. Porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel porušení jeho procesních práv a nerespektování standardů výkladů v soudní praxi, nerespektování standardů výkladů odpovídajících všeobecně akceptovatelnému chápání dotčených právních institutů a zřejmé ignorování kogentních norem, jelikož to pro stěžovatele vyvrcholilo v protiústavní zmenšení jeho majetku. 11. Závěrem stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjadřuje obavu, že obdobné rozhodování soudů by mohlo mít dalekosáhlé následky a mohlo vést k tomu, že s veřejnými prostředky bude nakládáno nehospodárně. Dle stěžovatele by to mohlo zahájit praxi, kdy bude zadavatel nucen uzavřít smlouvu na plnění veřejné zakázky s uchazečem, který bude předmětnou smlouvu ochoten uzavřít