II.ÚS 2954/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2954/20 ze dne 15. 6. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Radoslava Lavičky, se sídlem Hodolanská 413/32, Olomouc, insolvenčního správce dlužnice D. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 10, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 17. 7. 2020 č. j. 81 T 8/2017-13224 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 8. 2020 č. j. 6 To 61/2020-12.252, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a společnosti Fincentrum & Swiss Life Select a. s. se sídlem Pobřežní 620/3, Praha 8, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že v důsledku vydání napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") a usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z dalších připojených materiálů, včetně veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení úpadce D. K. vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 20057/2014, se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je spor o "přednost" postihu majetku - výnosů z trestné činnosti odsouzeného Z. K. Proti sobě tu stojí rozhodnutí stěžovatele jakožto insolvenčního správce úpadce D. K., manželky odsouzeného Z. K., který pozemky a stavby v katastrálním území D., obec O., ve vlastnictví D. K., zahrnul do konkurzní podstaty úpadce a rozhodnutí obecných soudů o zabrání týchž pozemků jakožto ochranného opatření uloženého v důsledku prokázané trestné činnosti odsouzeného Z. K. 3. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 č. j. 81 T 8/2017 byl Z. K. a A. Š. odsouzeni pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1 a 5, písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu a R. F. odsouzen pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu spáchaný formou pomoci. Rozsudek krajského soudu ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2019 č. j. 6 To 37/2019-12973, nabyl právní moci dne 20. 6. 2019 ve vztahu k odsouzeným K. a A. Š., ve vztahu k odsouzenému F. pak nabyl právní moci dne 21. 2. 2019. Již v průběhu trestního řízení Policejní orgán Policie České republiky, Odbor hospodářské kriminality, SKPV, Olomouc usnesením ze dne 20. 8. 2015 č. j. KRPM-128424-987/TČ-2013-140080, zajistil podle § 79d odst. 1 trestního řádu předmětné nemovitosti (viz dále) ve vlastnictví úpadce D. K. Stížnosti úpadce a stěžovatele proti citovanému usnesení policejního orgánu Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 12. 2015 č. j. 1 To 471/2015-26, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, jako nedůvodné zamítl. Na postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení ani Ústavní soud, který ústavní stížnost stěžovatele, směřující proti rozhodnutí o zajištění nemovitostí, odmítl. 4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku o zabrání věcí, a to pozemku parc. číslo X1 o výměře 261 m2, zastavěná plocha a nádvoří, na pozemku stojí stavba: D. čp. X2- rodinný dům, dále pozemku parc. X3 o výměře 1 459 m2, orná půda a stavby D. čp. X2, rodinný dům stojící na pozemku parc. číslo X1, jak je vše zapsáno v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. X4, vedeného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc pro katastrální území D., obec a okres O., jejichž majitelkou je D. K. Soud v odůvodnění usnesení uvedl, že před rozhodnutím o návrhu státního zástupce bylo zapotřebí vyřešit dvě otázky - zda zajištěné nemovitosti, ohledně nichž byl návrh na zabrání podán, jsou bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti a zda nebrání rozhodnutí o zabrání věci okolnost, že ty samé nemovitosti jsou současně sepsané do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení týkající se úpadce D. K. Stran odpovědi na první otázku soud dovodil, že není pochyby o tom, že předmětné nemovitosti byly pořízeny z výnosů z trestné činnosti, konkrétně z neoprávněně vyplacených provizí. K tomu soud poukázal zejména na odůvodnění odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 81 T 8/2017, konkrétně na č. l. 11329. Z něj vyplývá, že nákup pozemků pro výstavbu rodinného domu byl proveden na základě kupní smlouvy ze dne 6. 11. 2006, přičemž trestná činnosti K. započala minimálně od března 2006; úhrada kupní ceny byla poté hrazena z bankovního účtu (srov. č. l. 6 - 8 napadeného usnesení krajského soudu), na který byly zasílány postupně finanční prostředky zejména od poškozené společnosti A (dále jen "vedlejší účastník"). Z těchto prostředků následně K. hradil faktury stavební společnosti. 5. Krajský soud dále v odůvodnění napadeného usnesení zrekapituloval, že dne 19. 1. 2015 byl usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 22 INS 20057/2014-A-17, zjištěn úpadek dlužníka D. K. a jako insolvenční správce byl ustanoven soudem Mgr. Radoslav Lavička. Návrh na insolvenci podala společnost B s tím, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 6 064 894,59 Kč, kdy se jedná o pohledávku ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli D. K. a Z. K. s Raiffeisenbank, a. s. dne 6. 11. 2007, kdy tento závazek na věřitele přešel na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2015, č. j. KSOS 22 INS 20057/20014-B-8, vyplývá, že na majetek dlužníka byl vyhlášen konkurz. I přes uvedené skutečnosti krajský soud rozhodl o zabrání předmětných věcí jako majetku nabytého z výnosů z trestné činnosti. Po zhodnocení závěrů citovaných rozhodnutí krajský soud uzavřel, že skutečnost, že předmětné nemovitosti byly pojaty insolvenčním správcem do konkurzní podstaty dlužníka D. K., nijak nebrání v rozhodnutí o zabrání těchto věcí v trestním řízení. Krajský soud se současně připojil k názoru, podle něhož insolvenční řízení skutečně nemůže vést k legalizaci výnosů z trestné činnosti získaných. 6. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stížnost podanou stěžovatelem. Dospěl k závěru, že krajský soud správně vyřešil obě otázky, které v daném řízení vyvstaly. Podle přesvědčení vrchního soudu byly předmětné nemovitosti bez jakýchkoliv pochybností pořízeny z finančních prostředků pocházejících z trestné činnosti, a tudíž je na ně zapotřebí hledět jako na zprostředkovaný výnos z trestné činnosti ve smyslu § 135b odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Dále vrchní soud konstatoval, že významně souhlasí s argumentací soudu prvního stupně v tom smyslu, že by bylo v příkrém rozporu se zájmem společnosti, aby byla fakticky připuštěna, jako legální, varianta, při níž by odsouzený pachatel majetkového trestného činu, v jehož rámci získal finanční profit, mohl hradit své závazky, vzniklé nikoliv trestnou činností, vůči subjektům odlišným od poškozeného v trestním řízení z finančních prostředků, které získal trestnou činností. Dále konstatoval, že dle jeho (i krajského soudu) přesvědčení prioritu prostředků. V závěru napadeného usnesení se vrchní soud vypořádal též s judikaturou Ústavního soudu, zejména se závěry již výše citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 3523/16. K tomu - stručně řečeno - uvedl, že v tomto stěžovatelem argumentovaném rozhodnutí Ústavní soud řešil jinou situaci, navíc v době před nabytím účinnosti zákona č. 59/2017 Sb. Navíc zcela odlišný názor vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 701/16 a následně i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. 4 Tz 42/2019. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje prakticky téže argumenty, s nimiž se postupně vypořádaly již obecné soudy, a o které svá rozhodnutí opírají. Základními body jeho argumentace jsou tvrzení, že obecné soudy nevzaly v úvahu fakt, že zabraná nemovitost je součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení a dále, že obecné soudy rozhodly o zabrání celé věci, ač prokazatelně nebyla celá pořízena z výnosů z trestné činnosti. Zejména v pořadí druhému argumentu věnuje po