II.ÚS 2966/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2966/18 ze dne 11. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Města S., jako opatrovníka E. K., a 2) E. K., zastoupené městem S. jako opatrovníkem, kdy oba stěžovatelé jsou právně zastoupeni Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem Gorkého 502, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 2166/2018-394, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018, č. j. 24 Co 17/2018-381, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 11. 2017, č. j. 42 P 538/91-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se jí domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se zejména podává, že Okresní soud v Kladně (dále také "nalézací soud") ve výroku I rozhodl tak, že se posuzovaná E. K. (dále též "posuzovaná") neomezuje ve svéprávnosti, a změnil tím rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 1. 12. 1980, č. j. 3 Nc 570/79-15, ve výroku II ponechal opatrovníkem posuzované město S., které je oprávněno zastupovat posuzovanou ve všech právních jednáních a výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přitom okresní soud dospěl k závěru, že omezit posuzovanou ve svéprávnosti není na místě, neboť bude-li jí v právních jednáních zastupovat hmotněprávní opatrovník - město S. - pak jí i bez omezení ve svéprávnosti nehrozí závažná újma a situaci posuzované je možno řešit mírnějším, méně omezujícím opatřením. 3. Krajský soud v Praze (dále také "odvolací soud") k odvolání města S. jako opatrovníka a posuzované rovněž nyní napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že se mění omezení svéprávnosti a posuzovaná se omezuje ve svéprávnosti na dobu pěti let, jde-li o právní jednání, jímž dochází k realizaci práva na sociální služby a opatrovníkem posuzované se jmenuje město S., které má povinnost ji zastupovat v právních jednáních, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby, ve věcech týkajících se poskytování této sociální služby a v dalších právních jednáních. Podle odvolacího soudu je částečné omezení svéprávnosti u posuzované nutné z toho důvodu, že posuzovaná tak bude mít v oblasti poskytování sociální služby právo, aby ji soud pravidelně zhlédl, přezkoumal zdravotní stav, posoudil její zájmy, situaci, v níž se nachází a citlivě rozhodl. 4. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto pro nepřípustnost. 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 7. Předně je třeba poznamenat, že Ústavní soud se obdobnými ústavními stížnostmi města S. zabýval opakovaně [srov. zejm. nález sp. zn. IV. ÚS 1580/16 ze dne 5. 12. 2016 (N 231/83 SbNU 593)], kdy v minulosti město S. jako opatrovník osob umístěných v sociálním zařízení XX brojilo ústavními stížnostmi - zjednodušeně řečeno - společně s posuzovanými osobami (klienty jmenovaného zařízení) proti tomu, že o posuzovaných osobách bylo rozhodnuto tak, že se neomezují ve svéprávnosti s tím, že jim pro toto řízení jmenoval soud kolizního opatrovníka. Ve zmiňovaných případech se pak Ústavní soud kriticky vyjádřil zejména k tomu, že si soudy podmínku subsidiarity při rozhodování o omezení svéprávnosti vyjádřenou v § 55 odst. 2 občanského zákoníku a odpovídající mezinárodním závazkům plynoucím pro Českou republiku například z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vykládají tak, že "omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života [mají] nahradit opatrovnictvím podle ustanovení § 465 občanského zákoníku". Rozhodnutí o omezení nebo o navrácení svéprávnosti přitom nelze podle Ústavního soudu založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování soudů, mu žádná újma nehrozí (ani si ji nemůže způsobit), protože ani nemá příležitost činit závažná právní jednání (nelze zkrátka podle Ústavního soudu spoléhat na to, že člověk je v době rozhodování o svéprávnosti umístěn v ústavní péči). Pokud se přitom město S. jako opatrovník s tímto výkladem kritizovaným Ústavním soudem (tedy že omezení svéprávnosti mělo být podle obecných soudů nahrazeno široce vymezenou působností opatrovníka) neztotožnilo a podalo odvolání, odvolací soud je vyzval ke zpětvzetí odvolání a protože tak neučinilo, jmenoval posuzované osobě kolizního opatrovníka, který vzal podané odvolání zpět. Takovéto pojetí funkce kolizního opatrovníka, který byl jmenován proto, aby okleštil práva hmotněprávního opatrovníka (zde tedy města S.) a omezil tak jeho právo i právo posuzované osoby na soudní ochranu a jejich právo na přístup k soudu, je ústavně nepřípustné [srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 866/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 221/83 SbNU 461)]. 8. K žádnému z těchto pochybení během nalézacího a odvolacího řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, však nyní nedošlo a obecné soudy oba shora citované nálezy dostatečným způsobem reflektovaly; to se týká zejména krajského soudu. Posuzovaná osoba E. K. byla totiž v rámci daného řízení omezena ve svéprávnosti v otázkách realizace jí poskytované sociální služby - nemůže se tak ani hypoteticky sama rozhodnout přestat služeb v rozsahu stávající ústavní péče bez schválení soudu využívat, a kdyby k tomuto výpadku ústavní péče (ať už z jakéhokoliv důvodu) mělo dojít, soud může rozsah omezení její svéprávnosti adekvátně přizpůsobit nové situaci. Tím bylo vyhověno nosné myšlence nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16, že nelze spoléhat na to, že v době rozhodování soudu v řízení o svéprávnosti je postižený člověk umístěn ve vyhovujícím prostředí sociální péče, kde je dostatečně chráněn "před světem i před důsledky svého vlastního jednání". 9. I člověk jen částečně omezený ve svéprávnosti má přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 30 Cdo 836/2017 právo na to, aby jej soud pravidelně zhlédl, přezkoumal jeho zdravotní stav a posoudil jeho potřeby. Řešení zvolené krajským soudem v právě projednávané věci zároveň nenavozuje situaci, kterou Ústavní soud v dřívějších kauzách kritizoval, že by existoval jedinec, který by sice formálně nebyl ve svéprávnosti vůbec omezen, ale (takřka) všechna rozhodnutí by s ohledem na jeho zdravotní indispozici za něj činil soudem jmenovaný opatrovník. Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1580/16 (srov. jeho odst. 26) ostatně připustil, že rámec vymezený jeho odůvodněním nelze chápat jako univerzální řešení dopadající na všechna obdobn