Ústavní soud II.ÚS 297/21

Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým tento soud rozhodl tak, že podle § 286 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMJS") se na území České republiky uznává rozhodnutí Bezirkshauptmannschaft Innsbruck ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. SI-702-2018, které nabylo právní moci dne 27. 12. 2018. Tímto rozhodnutím o uložení trestu byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 15 000 EUR a dále povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 505 EUR. Dne 30. 8. 2019 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena žádost rakouského orgánu Bezirkshauptmannschaft Innsbruck o uznání a výkon rozhodnutí ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění dle čl. 4 rámcového rozhodnutí Rady č. 2005/214/SVV, o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut. Této žádosti bylo usnesením o uznání vyhověno. V usnesení o uznání Obvodní soud pro Prahu 2 převzal částku uvedenou v EUR do výroku I. a následně ve výroku II. tuto částku přepočetl na částku ve výši 387 900 Kč (peněžitá pokuta), a dále na částku ve výši 38 919 Kč (náhrada nákladů řízení).

Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, ve které uvedl, že tuto stížnost v dodatečné lhůtě odůvodní. Stížnostní soud o této stížnosti rozhodl napadeným usnesením tak, že ji zamítá jeho nedůvodnou. Oba soudy se shodly v tom, že jsou naplněny předpoklady § 268 odst. 1 ZMSJ pro uznání cizozemského rozhodnutí.

Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že stížnostní soud rozhodl o stížnosti, aniž by vyzval zástupce stěžovatele k jejímu doplnění. Dále namítá, že nebyly splněny předpoklady pro uznání rozhodnutí, neboť se žádného protiprávního jednání nedopustil.

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Pokud jde o procesní stránku věci, obhájce stěžovatele ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně uvedl, že tuto podrobněji odůvodní do 25 dnů. Stížnostní soud o stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání dne 25. 11. 2020, tedy po lhůtě, již si "sám obhájce určil na 25 dnů". Měl tedy adekvátní prostor pro podrobné odůvodnění stížnosti. Skutečnost, že jej soud nevyzval k doplnění a neurčil mu k tomu lhůtu, nelze považovat za stěžovatele poškozující, neboť nerozhodl o stížnosti dříve, než v jaké avizoval obhájce její doplnění.

Pokud jde o samotné uznání rozhodnutí, v postupu obou soudů nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení, jež by mělo za následek porušení práv stěžovatele. Napadená usnesení jsou řádně odůvodněna, je z nich patrné, že oba soudy zvažovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními ZMJS, zda je skutek trestný i v České republice a zda neexistují překážky pro uznání.

Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud nevyhověl stěžovateli v návrhu na odklad napadených rozhodnutí, neboť s ohledem na závěry obecných soudů a námitky stěžovatele neshledal k tomuto postupu důvod.