II.ÚS 2979/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2979/08 ze dne 20. 10. 2009 N 220/55 SbNU 65 K nároku oprávněných osob na úrok z prodlení vůči státu při vypořádání restitučních nároků; subsidiarita občanského zákoníku k zákonu č. 87/1991 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 20. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2979/08 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Č. a H. B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu financí o zaplacení úroků z prodlení z finanční náhrady, která jim byla přiznána v jejich restituční věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49 se zrušují. Odůvodnění Ústavnímu soudu byl dne 4. prosince 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatelé brojili proti v záhlaví označeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze. Tvrdili, že jimi došlo k dotčení jejich ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje i veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem byl připojen spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 13 C 105/2007, z něhož vyplynulo následující: V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 se stěžovatelé domáhali, aby soud uložil České republice - Ministerstvu financí jakožto žalované (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastnice") zaplatit každému z nich částku 113 055,50 Kč představující úroky z prodlení z finanční náhrady, která jim byla přiznána ve smyslu § 13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Stěžovatelé v žalobě konstatovali, že dne 23. září 1991 podali Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci žádost o náhradu dle zákona č. 87/1991 Sb., v níž uplatnili nárok na náhradu za majetkovou podstatu firmy jejich předků "Strojní závod tesařský, O. a J. Č.", Rezkova ulice č. 324/1, Praha VIII, Libeň. Posléze byla jejich restituční věc vyřizována Ministerstvem financí, které také dopisem ze dne 26. února 1997 č. j. 225/71445/1996 jejich žádost zamítlo. Stěžovatelé se proto se svým restitučním nárokem obrátili na soud a finanční náhrada jim byla přiznána až rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2006 č. j. 12 C 131/98-437 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2006 č. j. 29 Co 197/2006-454, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů pohledávku ve výši 181 945,75 Kč formou vydání cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů. Právní moc nabyl příslušný výrok rozsudku dne 10. května 2006. Na jeho základě poté vedlejší účastnice vydala dne 16. října 2006 dvě směnky, znějící na částku 181 946 Kč, se splatností 16. února 2007, které si stěžovatelé osobně vyzvedli dne 23. října 2006. Dle přesvědčení stěžovatelů byla ovšem vedlejší účastnice podle § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský zákoník") v prodlení s plněním předmětného peněžitého závazku, a to ode dne následujícího po zamítnutí žádosti o poskytnutí finanční náhrady dopisem ze dne 26. února 1997. Vycházeli přitom z rozhodnutí soudu učiněného v řízení o restitučním nároku, v němž tento dospěl k závěru, že jejich žádost o náhradu byla uplatněna zcela v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. a že vedlejší účastnice jim byla dle téhož zákona povinna finanční náhradu vyplatit, přičemž uvedená povinnost jí vznikla již na základě žádosti o náhradu, nikoli až na základě soudního rozhodnutí. V souladu s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku tedy stěžovatelé uplatňovali svůj nárok na zaplacení úroků z prodlení, jejichž výši vyčíslili pouze za období tří roků zpětně, tj. za období od 1. listopadu 2003 do 15. října 2006, jelikož očekávali uplatnění námitky promlčení ze strany vedlejší účastnice. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o věci napadeným rozsudkem ze dne 7. února 2008 č. j. 13 C 105/2007-27 tak, že žalobu o zaplacení částky 113 055,50 Kč zamítl (výrok pod bodem I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.) a stěžovatelům vrátil soudní poplatek ve výši 9 040 Kč (výrok pod bodem III.). V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb. výslovně neuváděl lhůtu, ve které měla být finanční náhrada poskytnuta, a také že k posouzení oprávněnosti nároku oprávněné osoby na finanční náhradu slouží soudní řízení. Dále dovozoval, že bez existence pravomocného vykonatelného rozsudku v případě přiznání nároku na finanční náhradu je pojmově vyloučeno hovořit o vztahu mezi státem a oprávněnými osobami jako o vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Tento vztah může vzniknout teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu, neposkytne-li žalovaný plnění oprávněným osobám ve lhůtě v rozsudku stanovené. V daném případě však bylo ve lhůtě plněno. Rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné, byť částečně založené na jiném právním posouzení věci, potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2008 č. j. 30 Co 287/2008-49. Ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že při postupu podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže dojít k prodlení státu. Dále zdůraznil výjimečný a jednorázový charakter zákona č. 87/1991 Sb., který byl přijat ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, jeho povaha proto podle odvolacího soudu svědčí pro výklad omezující, nikoliv pro výklad rozšiřující. Soudní praxe v tomto směru dovodila, že pro vztahy osobně a věcně vymezené tímto zákonem platí jeho zvláštní režim, a nelze se tak proti státu domáhat uspokojení jiných či dalších nároků než těch, které tento speciální zákon upravuje. Neobsahuje-li zákon č. 87/1991 Sb. žádné ustanovení, které by umožňovalo státu poskytnout oprávněným osobám úroky z prodlení, je pak namístě přijmout závěr, že osoby oprávněné podle tohoto zákona vůči státu nárok na úroky z prodlení nemají. Na rozdíl od nalézacího soudu nepovažoval za významné, zda zákon č. 87/1991 Sb. uvádí či neuvádí lhůtu, ve které má být finanční náhrada poskytnuta. K námitce stěžovatelů, podle níž je názor vyslovený v napadeném rozsudku v rozporu se závěry přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, uvedl, že tyto závěry byly již překonány vývojem interpretační praxe v průběhu doby. Odkázal přitom na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2002 sp. zn. 28 Cdo 1829/2001, rozhodnutí ze dne 24. června 2004 sp. zn. 28 Cdo 2151/2003 a rozhodnutí ze dne 23. prosince 2004 sp. zn. 28 Cdo 1547/2004. Možnost přiznání práva na úroky z prodlení nevyplývala podle odvolacího soudu ani z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2007 sp. zn. III. ÚS 798/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), ačkoliv se zde uvádělo, že oprávněné osoby dle zákona č. 87/1991 Sb. vystupují v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému. Rozhodnutí obecných soudů stěžovatelé napadli projednávanou ústavní stížností, v níž setrvali na svém stanovisku, že podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku mají vedle finanční náhrady nárok i na zákonný úrok z prodlení. Zcela se ztotožnili s právním názorem vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. října 2007 sp. zn. III. ÚS 798/06 a zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1996 sp. zn. 2 Cdon 723/97, v němž bylo vysloveno, že zákon č. 87/1991 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním. Stěžovatelé jsou přesvědčeni o tom, že právní názor zastávaný obecnými soudy je jednak nesprávný a nespravedlivý, ale především také v rozporu s principem rovnosti dle čl. 3 Listiny a principem rovnosti vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Jejich peněžitý nárok směřující vůči státu by