II.ÚS 300/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 300/15 ze dne 24. 2. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZT, a. s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 8 Afs 42/2013-94, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly poručeny jednak ústavní principy, zakotvené v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 10, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 2 odst. 2, čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jednak její základní práva, zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i v čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále v čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. 2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl "druhou" kasační stížnost stěžovatelky (žalobkyně), jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2013, č. j. 31 Af 98/2012-112 (výrok. I.), dále jím pak zrušil výrok II. citovaného rozsudku krajského soudu ohledně nákladů řízení a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Kasační stížností stěžovatelky napadeným rozsudkem krajský soud zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") její žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2012, č. j. 3456/12-1500-607293 (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství), kterým zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 16. 2. 2010, č. j. 31051/10/248932604240, jímž uložil stěžovatelce pokutu ve výši 2.600.000 Kč podle ustanovení § 6 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o omezení plateb"), a ustanovení § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). Uvedeného správního deliktu v podobě porušení zákona o omezení plateb se stěžovatelka dopustila tím, že celkem v 52 případech přijala platbu v hotovosti přesahující limit (15.000 EUR) zakotvený v ustanovení § 4 odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném do 18. 8. 2008. 3. Krajský soud v dané věci rozhodoval již potřetí, neboť jeho rozsudek ze dne 27. 1. 2011, č. j. 31 Af 98/2010-86, jímž k žalobě stěžovatelky zrušil (a věc mu vrátil) rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 1. 7. 2010, č. j. 3638/10-1500-607293, o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí finančního úřadu, Nejvyšší správní soud (ke kasační stížnosti finančního ředitelství) zrušil rozsudkem ze dne 26. 10. 2011, č. j. 9 Afs 23/2011-121, a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, když se neztotožnil se stěžejní námitkou stěžovatelky a ani s právním závěrem krajského soudu o "neúčinném zahájení řízení uvedenými úkony správce daně" (protokoly o jednání v rámci daňové kontroly), v důsledku čehož mělo dojít k marnému uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k jeho zahájení, stanovené v ustanovení § 6a odst. 3 zákona o omezení plateb. Proto jej Nejvyšší správní soud zavázal povinností, aby se zabýval všemi dalšími námitkami stěžovatelky, jež se týkaly postupu správce daně po zahájení řízení, zachování všech jejích práv při provádění dokazování, materiálních znaků uvedeného správního deliktu i přiměřenosti uložené pokuty. Krajský soud, vázán tímto právním názorem, následně uvedené rozhodnutí finančního ředitelství rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 31 Af 98/2010-195, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, zejména za účelem důkladnějšího "posouzení společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky" a tedy naplnění materiální stránky předmětného správního deliktu. Finanční ředitelství pak následně vydalo výše citované rozhodnutí ze dne 7. 8. 2012, jímž znovu zamítlo odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí finančního úřadu, a proto proti němu stěžovatelka posléze opět podala správní žalobu, kterou krajský soud výše citovaným rozsudkem č. j. 31 Af 98/2012-112 zamítl. 4. Pro ucelený přehled dosavadního průběhu řízení je třeba doplnit, že stěžovatelka v jeho průběhu podala rovněž dvě ústavní stížnosti. První z nich směřovala vůči výše citovanému "kasačnímu" rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 23/2011-121, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3714/11, odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Za nepřípustnou pak Ústavní soud v usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 1720/13, shledal rovněž i druhou ústavní stížnost stěžovatelky, kterou se domáhala jak zrušení citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 23/2011-121, tak i navazujícího rozsudku krajského soudu č. j. 31 Af 98/2010-195, neboť jí podala souběžně s "druhou" kasační stížností. 5. Jak již bylo výše rekapitulováno, jednou ze stěžejních námitek stěžovatelky byla námitka "neúčinného zahájení řízení uvedenými úkony správce daně", v důsledku čehož došlo k marnému uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty k jeho zahájení, stanovené v ustanovení § 6a odst. 3 zákona o omezení plateb. Tuto námitku, stěžovatelkou opětovně předkládanou ve druhé kasační stížnosti, ovšem Nejvyšší správní soud ani v jednom z citovaných rozsudků neshledal důvodnou, když konstatoval, že správce daně dostál své povinnosti "osobě obviněné ze spáchání správního deliktu sdělit, že je s ní vedeno řízení o správním deliktu, za jaký skutek je stíhána, případně, jaký trest jí hrozí", a to s ohledem na nezbytný respekt k jejímu právu na obhajobu. Nejvyšší správní soud uzavřel, že "předmětné protokoly o ústním jednání v rámci daňových kontrol splňovaly podmínky stanovené pro úkon zahajující řízení v ustanovení § 46 správního řádu. Soud přitom dovodil, že stěžovateli bylo zřejmé, v jakém jednání správce daně spatřuje skutkový základ deliktu, jak jej hodnotí a co mu klade za vinu. Úkony finančního úřadu splnily požadavky na zahájení řízení stanovené daňovým řádem (§ 21) i správním řádem (§ 46)." Absence sdělení správce daně o tom, že stěžovatelce za zjištěné porušení zákona hodlá uložit sankci, dle názoru Nejvyššího správního soudu "v daném případě nemohla způsobit neúčinnost zahájení řízení o porušení zákona o omezení plateb v hotovosti. (...) Řízení o uložení pokuty dle zákona o omezení plateb v hotovosti není rozděleno na část nalézací a část sankční." 6. Vedle toho pak stěžovatelka v "druhé" kasační stížnosti (a předtím i v průběhu řízení před krajským soudem) vznesla celou řadu námitek, jimiž zpochybňovala závěry finančních orgánů i obecných soudů ohledně spáchání samotného správního deliktu, aniž by dostatečně zohlednily jí zmiňované deliberační důvody, předvídané v ustanovení § 6a zákona o omezení plateb, či posoudily společenskou nebezpečnost jejího jednání a vzaly do úvahy další okolnosti, které naopak brání vyslovit závěr o její vině. Stěžovatelka zpochybňovala rovněž přiměřenost stanovené pokuty a způsob zdůvodnění její výše. V neposlední řadě pak namítala procesní pochybení ze strany krajského soudu v rámci dokazování. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku ani tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně zdůvodnil, přičemž Ústavní soud nepovažuje za nutné jeho závěry zde rekapitulovat a v tomto ohledu na něj zcela odkazuje (ostatně tento rozsudek stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). 7. Obdobnou argumentaci, kterou předestřela již v řízení před obecnými soudy, doplněnou o obsáhlou citaci jak z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, tak množství "analogicky použitelných" právních předpisů, stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když jednak setrvává na svém stanovisku ohledně neúčinného zahájení řízení ze stra