II.ÚS 3000/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3000/19 ze dne 27. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavních stížností stěžovatelky Radky Chytkové, právně zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem se sídlem Paroubkova 228, Domažlice, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 č. j. 20 Cdo 1704/2019-297, ze dne 1. 7. 2020 č. j. 20 Cdo 1522/2020-227 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2020 č. j. 64 Co 332/2018-205, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: 1. Ústavnímu soudu byly dne 15. 9. 2019 a dne 21. 9. 2020 doručeny ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím nichž se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. V průběhu řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že obě ústavní stížnosti, původně vedené jednotlivě pod sp. zn. II. ÚS 3000/19 a II. ÚS 2720/20, vycházejí ze stejného skutkového závěru a tudíž bude v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení vhodné je spojit ke společnému řízení. Stalo se tak usnesením ze dne 6. 10. 2020 s tím, že dále bude řízení vedeno pod sp. zn. II. ÚS 3000/19 a soudcem zpravodajem bude Ludvík David. 3. Skutkové okolnosti první ústavní stížnosti věci lze shrnou následovně. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 19. 9. 2017 č. j. 27 EXE 13/2017-82 zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce. Uvedl, že mezi oprávněnou (jako úvěrující a současně podnikatelkou) a povinnou (jako úvěrovanou a zároveň spotřebitelkou) byla dne 1. 9. 2014 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), která je rovněž spotřebitelskou smlouvou podle ustanovení § 1810 a násl. o. z. Z uvedeného důvodu se proto zabýval tím, zda ujednání o smluvní pokutě ve výši 800 Kč za den prodlení s úhradou peněžitého plnění je ujednáním nepřiměřeným či nikoliv, přičemž s odkazem mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012 sp. zn. 32 Cdo 3132/2010, stejně jako na celkové okolnosti právního jednání, pohnutky při uzavření příslušné úvěrové smlouvy, dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Na uvedeném ničeho nemění ani ujednání smluvních stran o ztrátě výhody splátek. Na případnou nepřiměřenost smluvní pokuty nemůže mít vliv ani následné ověřování platební morálky povinné z výpisu z účtu oprávněné. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 15 Co 322/2017-109 usnesení Okresního soudu v Klatovech potvrdil, když uvedl, že v důsledku prodlení povinné s úhradou splátky došlo k zesplatnění celého dluhu podle ustanovení § 1931 o. z. a oprávněné vzniklo právo na smluvní pokutu podle ustanovení § 2048 o. z. Smluvní pokutu soud shledal přiměřenou, a to jak k samotné jistině, tak k jistině spolu s úrokem, resp. po zesplatnění celého dluhu rovněž k celkové dlužné částce. Smlouvu o zápůjčce (podle soudu prvního stupně šlo o smlouvu o úvěru) neshledal soud podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. listopadu 2016 (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), neplatnou, neboť smluvní pokuta vyhověla podmínkám uvedeným v ustanovení § 18a shora uvedeného zákona, zajištění spotřebitelského úvěru nebylo ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky a oprávněná využila dostupné prostředky k prověření solventnosti povinné ve smyslu ustanovení § 9 téhož zákona. 4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 20 Cdo 3180/2018-191 usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby v tomto posoudil, zda oprávněná při posuzování schopnosti povinné splácet vycházela i z jiných informačních zdrojů než toliko z objektivně nepodloženého osobního prohlášení povinné jakožto dlužníka o jejích poměrech, tj. zda v této situaci postupovala s odbornou péčí v souladu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. V novém rozhodnutí ve věci Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 15 Co 322/2017-272 usnesení Okresního soudu v Klatovech opětovně potvrdil. Odvolací soud zčásti doplnil a zčásti zopakoval dokazování ohledně schopnosti povinné splácet exekvovaný dluh, resp. oprávněnou poskytnutý závazek, přičemž dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Uvedl, že zmiňované ustanovení nestanovuje přesná kritéria, podle kterých má osoba oprávněná posuzovat schopnost povinného jí poskytnutý závazek splácet. Oprávněná měla k dispozici prohlášení povinné a dalšího spoluvydlužitele o příjmech a výdajích, zohlednila rovněž bezproblémovou platební morálku povinné z jiného jejich vzájemného smluvního vztahu a ověřila si stav v insolvenčním rejstříku a v centrálním registru exekucí. Nevyžádala si sice potvrzení o příjmech, avšak ustanovení § 9 spotřebitelského zákona jí takovou povinnost neklade. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jedna z položených otázek namůže přípustnost dovolání založit. 6. Skutkové okolnosti druhé ústavní stížnosti jsou následující. Krajský soud v Plzni usnesením (v pořadí již druhým) ze dne 14. 1. 2020 č. j. 64 Co 332/2018-205 potvrdil usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 27. 8. 2018 č. j. 27 EXE 1089/2015-107, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné č. 1) na zastavení předmětné exekuce (výrok I.), a rozhodl, že povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně oprávněné náhradu nákladů řízení ve výši 47 331,60 Kč (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2019 sp. zn. 20 Cdo 1704/2019 dospěl k závěru, že oprávněná nepostupovala v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť otázka posouzení úvěruschopnosti povinné oprávněnou byla odvolacím soudem posouzena v souladu s judikaturními závěry Nejvyššího soudu ohledně výkladu ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Další stěžovatelkou položené otázky nemohou přípustnost dovolání založit proto, že jimi stěžovatelka brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a hodnocení jím provedených důkazů, případně odvolacím soudem tyto otázky byly vyřešeny zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 8. Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech shodně namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu ohledně závěru o řádném ověření úvěruschopnosti stěžovatelky při sjednání spotřebitelského úvěru. Stěžovatelka v obou ústavních stížnostech vytýká obecným soudům zejména to, že v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nezhodnotily skutečnost, že oprávněné v dané věci postačilo pro závěr o řádném ověření úvěruschopnosti stěžovatelky jen její neověřené prohlášení, lustrace v insolvenčním rejstříku, katastru nemovitostí a centrální evidenci exekucí a tvrzení samotné stěžovatelky o tom, že je schopna dluh splácet. Takový proces řádného ověření úvěruschopnosti je zcela nedostatečný a nemůže obstát ani v ústavně-právní rovině. Obecné soudy podle ní rovněž řádně neodůvodnily svá rozhodnutí, pokud uzavřely, že daná spotřebitelská úvěrová smlouva nebyla sjednána formulářově a že v ní byla sjednána přiměřená smluvní pokuta ve fixní výši 800 Kč denně, a to bez ohledu na zbývající jistinu dluhu. 9. Stěžovatelka se dále neztotožňuje ani se závěry obecných soudů, zejména pak dovolacího soudu, o přiměřenosti a platnosti sjednané smluvní pokuty při prodlení v dané věci. Smluvní pokuta při prodlení byla dle ní evidentně sjednána v rámci formulářové smlouvy o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), a to ve fixní výši 800 Kč denně. Tato fixní výše smluvní pokuty odpovídá 0,5 % celé jistiny denně, avšak pouze v případě, že jistina zůstane v plné výši neuhrazena. Soudy rovněž ani neprovedly konkrétní test ústavnosti výše sjednané smluvní pokuty, na nějž zcela rezignovaly, když se nelze v daném případě spokojit toliko s nekonkrétním a obecným závěrem dovolacího soudu o tom, že v dané věci šlo přiměřenou výši smluvní pokuty a konsenzus obou stran. Takto neproporcionální sjednání smluvní pokuty ve spotřebitelské věci považuje stěžovatelka za neústavní, když ve fixní smluvní pokutě při prodlení není vůbec zohledněno to, jakou částku před nastalým prodlením stěžovatelka na jistinu uhradila. Rovněž ujednání o ztrátě výhody splátek je pro stě