II.ÚS 3025/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3025/19 ze dne 23. 6. 2020 U 14/100 SbNU 599 Posuzování nároků na náhradu škody na zdraví   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného R. P., opatrovnicí, a právně zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 25 Cdo 433/2019-201 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2018 č. j. 11 Co 25/2018-177, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na osobní integritu zaručeného čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na úplnou a spravedlivou náhradu škody na zdraví vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 a čl. 31 Listiny a čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatel dále namítá porušení zásady rovného zacházení zakotvené v čl. 1 Listiny a čl. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel byl těsně po svém porodu, dne 8. 6. 1993, hospitalizován na infekčním oddělení Fakultní nemocnice Ostrava (dále jen "vedlejší účastnice"). V důsledku podcenění rizik a zanedbání péče ze strany zaměstnanců vedlejší účastnice došlo u stěžovatele k rozsáhlé poruše centrálního nervového systému, čímž se stěžovatel stal plně odkázaným na pomoc okolí. Dopisem ze dne 24. 2. 2010 sdělilo Ministerstvo zdravotnictví matce stěžovatele, že v postupu vedlejší účastnice byla shledána závažná pochybení při poporodní péči o stěžovatele. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. R-12.6.2015-422/930 608 5943 ze dne 12. 6. 2015 byl stěžovateli přiznán zpětně od 8. 6. 2011 nárok na invalidní důchod III. stupně. 3. Stěžovatel se žalobou podanou dne 29. 10. 2015 u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejší účastnici náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě v důsledku újmy na zdraví ve výši 1 209 812 Kč s příslušenstvím a 16 363 Kč měsíčně. Nalézací soud rozsudkem ze dne 26. 10. 2017 č. j. 85 C 273/2015-113 žalobě částečně vyhověl. Vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli 331 805 Kč s příslušenstvím a dále povinnost platit stěžovateli 5 529 Kč měsíčně, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. V odůvodnění nalézací soud uvedl, že nelze akceptovat, aby se stěžovateli nedostalo žádného odškodnění. Nalézací soud vyhodnotil žalobní nárok jako nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě ve smyslu § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."). 4. Rozsudek nalézacího soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastnice odvoláním ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "odvolací soud"). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v rozsahu výroků, kterými byla žaloba zamítnuta; výroky, kterými byla stěžovateli nalézacím soudem přiznána náhrada za ztrátu na výdělku, však změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 396 761 Kč s příslušenstvím a na uložení povinnosti platit stěžovateli počínaje od 1. 10. 2018 měsíčně částku 6 041 Kč (stěžovatel v reakci na odvolání vedlejší účastnice svou žalobu co do výše částek z důvodu valorizace náhrad částečně změnil) zamítá. Odvolací soud dospěl k názoru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v důsledku trvalých následků způsobených zanedbáním poporodní péče nikdy nepracoval, nemůže v jeho případě dojít ke ztrátě na výdělku, a tento nárok proto v jeho případě nevznikl. Odvolací soud dovodil, že předpokladem aplikace ustanovení § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je, že stěžovatel nějakého výdělku dosahoval, a tedy že došlo k jeho snížení v důsledku vzniklé škody. Odvolací soud upozornil, že v daném případě náhradu za utrpěnou škodu na zdraví a potažmo i náhradu za ztrátu stěžovatelova pracovního potenciálu bylo třeba požadovat v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; tento nárok je však promlčen. Odvolací soud shodně s nalézacím soudem konstatoval, že dopisem ze dne 24. 2. 2010 Ministerstvo zdravotnictví matce stěžovatele sdělilo, že se vedlejší účastnice dopustila závažného pochybení při péči o stěžovatele, nejpozději od tohoto dne si proto mohla učinit úsudek o tom, že vedlejší účastnice za škodu odpovídá. Pokud stěžovatel nárok uplatnil až 29. 10. 2015, jde o nárok promlčený. 5. V rozsahu odvolacím soudem změněných výroků podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že odškodnění potenciálu uplatnit se na trhu práce (aniž by poškozený dříve pracoval) je součástí náhrady za ztížení společenského uplatnění, kterou byl stěžovatel oprávněn požadovat nejpozději do dvou let ode dne, kdy se o vzniku této škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl (subjektivní lhůta dle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Námitku stěžovatele, že promlčecí lhůta počala běžet až ode dne 12. 6. 2015, kdy byl stěžovateli přiznán invalidní důchod, Nejvyšší soud neakceptoval, jelikož v souladu s nižšími soudy dovodil, že stěžovatel měl prostřednictvím své matky, která je současně jeho opatrovnicí, všechny informace o vzniku škody a jejím původci nejpozději v roce 2012. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v situaci, kdy zákon upravuje právo na náhradu škody jako promlčitelné, nelze takové promlčené právo na náhradu za ztížení společenského uplatnění nahradit konstrukcí majetkové ztráty ve formě náhrady za ztrátu na výdělku. 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že argumentace obecných soudů popírá stěžovatelovo právo na rovné zacházení (rovnost v právech) vycházející z čl. 1 Listiny. Nerovné postavení spatřuje stěžovatel v tom, že osoby, které jsou již "profesně vyhraněné", jsou zvýhodněny v rámci uplatňování náhrady škody oproti osobám, kterým byla škoda na zdraví způsobena ještě před profesním vyhraněním. Stěžovatel je znevýhodněn při uplatňování nároků na náhradu škody pouze z toho důvodu, že nikdy nedosahoval výdělku, od kterého by mohla být odvozena náhrada za ztrátu na výdělku. Z toho v obecné rovině rovněž plyne, že škůdce, který trvale poškodí něčí zdraví, je zvýhodněn oproti škůdci, který poškodí něčí zdraví až v pozdějším průběhu života poškozeného, což je dle názoru stěžovatele v rozporu se základní zásadou soukromého práva, totiž že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního jednání (§ 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Neústavnost napadených rozhodnutí stěžovatel dále opírá o ustanovení čl. 2 Úmluvy o právech dítěte, které zakazuje diskriminaci na základě duševní nezpůsobilosti. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu [např. v ústavní stížnosti vícekrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573)] stěžovatel bez podrobnější argumentace tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví vyplývající z čl. 11 a 31 Listiny a z čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. 7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu zjevně odporují skutkovým zjištěním nalézacího soudu a odvolacího soudu. Stěžovatel právo na náhradu škody za ztrátu na výdělku považuje za nepromlčené, přičemž v této souvislosti odkazuje na závěr nalézacího soudu, že stěžovatel se konkrétní výši škody dozvěděl až z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. R-12.6.2015-422/930 608 5943 ze dne 12. 6. 2015, kterým byl stěžovateli přiznán zpětně od 8. 6. 2011 invalidní důchod III. stupně. Dle názoru stěžovatele lze až ode dne vydání tohoto rozhodnutí o invalidním důchodu uplatňovat právo na náhradu škody a až od tohoto dne běží subjektivní promlčecí lhůta. Tím, že Nejvyšší soud právo stěžovatele považoval za promlčené, se dle stěžovatele odchýlil od své konstantní judikatury, v rámci které byl pro započetí běhu promlčecí lhůty v případě náhrady za ztrátu na výdělku při invaliditě vždy určující den doručení rozhodnutí o výši invalidního důchodu poškozenému. Z toho stěžovatel dovozuje, že se obecné soudy odchýlily od své rozhodovací praxe, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní s